Vázání nožiček Vázání nožiček byla čínská tradice, při níž se mladým dívkám lámaly a pevně svazovaly nohy, aby se změnil jejich tvar a velikost. Nohy změněné vázáním se nazývaly lotosové nožky a boty vyrobené pro tyto nohy se nazývaly lotosové boty. V pozdní císařské Číně byly vázané nohy považovány za symbol společenského postavení a za znak ženské krásy. Vázání nožiček však bylo bolestivou praktikou, která omezovala pohyblivost žen a vedla k celoživotním zdravotním postižením. Výskyt a praktikování vázání nožiček se v průběhu času a podle regionu a společenské třídy lišily. Tradice mohla vzniknout mezi tanečnicemi u dvora v období Pěti dynastií a deseti království v 10. století v Číně a postupně se stala populární mezi elitou během dynastie Song. Vázání nožiček se nakonec rozšířilo do nižších společenských vrstev za dynastie Čching (1636–1912). Mandžuští císaři se pokusili v 17. století tuto praktiku zakázat, ale neuspěli. V některých regionech vázání nožiček zvyšovalo šance na vdávání. Odhaduje se, že v 19. století mohlo mít vázané nohy 40–50 % všech čínských žen, přičemž u žen z vyšších vrstev čínského etnika Chan to bylo téměř 100 %. V pozdním 19. století zpochybnili tuto praktiku křesťanští misionáři a čínští reformátoři. Teprve na počátku 20. století začala tradice vymírat v důsledku kampaní proti vázání nožiček. Ženy z vyšších vrstev a městské ženy navíc přestaly vázání nožiček praktikovat dříve než chudší ženy z venkova. V roce 2007 žilo již jen několik málo starších čínských žen, jejichž nohy byly svázané.
Facebook Twitter