Paralelní kino
Paralelní kino (bengálsky: সমান্তরাল চলচ্চিত্র, Samāntarāla calaccitro) neboli Nové indicko kino je filmové hnutí v indickém kině, které vzniklo v padesátých letech 20. století v Západním Bengálsku jako alternativu k tehdejší komerční indicko-bengálské kinematografii.
Paralelní kino, inspirovalo italským neorealismem, vzniklo těsně před francouzskou a japonskou novou vlnou a bylo předchůdcem indického hnutí nové vlně šedesátých let. Hnutí bylo zpočátku vedeno bengálským kinem a vytvořilo mezinárodně uznávaných filmařů, jako jsou Satyajit Ray, Mrinal Sen, Ritwik Ghatak, Tapan Sinha a další. Později získalo význam v dalších filmových odvětvích v Indii.
Je známo svým vážný obsahem, realismem, zaměřením na sociopolitické klima dané doby a obecnou absencí písňových a tanečních rutin, které jsou typickými pro běžné indická kina.
Historie
Kořeny paralelní kina lze vysledovat v indickém divadle a bengálské literatuře. Ve čtyřicátých letech 20. století vznikla řada divadelních společností, které se zaměřovaly na realistická a sociálně uvědomělá představení. Tyto společnosti, jako například Bohurupee a IPTA, ovlivnily celou generaci filmových tvůrců.
V padesátých letech se někteří mladí filmaři v Západním Bengálsku začali odklánět od konvencí komerční kinematografie a hledali inspiraci v italském neorealismu. Film „Pather Panchali“ (Cesta k písni) od Satyajita Raye, natočený v roce 1955, je všeobecně považován za počátek paralelní kina v Indii. Film vyprávěl příběh chudé rodiny žijící ve venkovském Bengálsku a vynikal svým realistickým stylem, použitím neherců a sociálním poselstvím.
V následujících letech se objevilo mnoho dalších významných děl paralelní kina, včetně filmů „Aparajito“ (Nezkrotný) a „Apur Sansar“ (Světem) od Satyajita Raye, „Madhumati“ (Medovinová žena) od Mrinala Sena a „Aradhana“ (Uctívání) od Ritwika Ghataka. Tato díla si získala uznání kritiků a diváků po celém světě a pomohla vytvořit nový standard kvality v indickém kině.
Charakteristika
Paralelní kino se vyznačuje řadou charakteristik, které jej odlišují od komerční kinematografie. Tyto charakteristiky zahrnují:
Realismus: Paralelní kino se zaměřuje na zobrazovaní života tak, jak je, bez idealizace nebo romantizace. Filmy tohoto hnutí často zkoumají sociální problémy, politickou nespravedlnost a lidskou podmínku.
Naturalismus: Paralelní filmy se snaží zachytit každodenní realitu pomocí neherců, improvizovaných dialogů a autentických lokaci.
Vnitřní perspektiva: Paralelní kino se zaměřuje na vnitřní zážitky postav a zkoumá jejich psychologickou hloubku. Filmy tohoto hnutí často používají dlouhé zábery, tiché pasáže a voiceovery, aby divákům umožnily vcítit se do postav.
Sociální angažovanost: Paralelní kino často nese sociální poselstvím a kritizuje sociální nerovnosti, politickou korupci a další problémy. Filmy tohoto hnutí se často snaží vyvolat diskusi a změny ve společnosti.
Formální inovace: Paralelní kino je známé svými formálními inovacemi, včetně experimentů s narativem, střihem, zvukem a kamerou. Filmaři tohoto hnutí často odmítají konvence komerční kinematografie a hledají nové způsoby vyprávění příběhů.
Vliv
Paralelní kino mělo významný vliv na indickou kinematografii i na světové kino. V Indii pomohlo vytvořit nový standard kvality v indickém kině a inspirovalo celou generaci filmařů. Mezi režiséry, kteří byli ovlivněni paralelním kinem, patří Mira Nair, Deepa Mehta, Rituparno Ghosh a Mani Ratnam.
Paralelní kino mělo také vliv na světové kino. Filmy Satyajita Raye, Mrinala Sena a dalších byly promítány na mezinárodních filmových festivalech a získaly uznání kritiků po celém světě. Tyto filmy pomohly změnit vnímání indického kina ve světě a ukázaly, že indická kinematografie může produkovat díla vysoké umělecké hodnoty a sociální relevance.
Paralelní kino zůstává důležitým hnutím v indickém kině a nadale ovlivňuje současnou generaci filmařů. Jeho odkaz spočívá v jeho realistickém stylu, sociálním poselstvím a formálních inovacích, které inspirovaly filmaře po celém světě.