Zvukový film Zvukový film je filmový záznam, který má synchronizovaný zvuk, nebo zvuk, který je technologicky spojený s obrazem, na rozdíl od němých filmů. První známá veřejná výstava promítaných zvukových filmů se konala v Paříži v roce 1900, ale trvalo desítky let, než se zvukové filmy staly komerčně použitelnými. Spolehlivá synchronizace byla u raných systémů zvuk na disku obtížně dosažitelná a také kvalita zesílení a nahrávání byla nedostatečná. Inovace ve zvuku na filmu vedly k prvnímu komerčnímu promítání krátkých filmů s použitím této technologie, které se konalo v roce 1923. Zvukový film se také hrál s varhanami nebo klavíry ve skutečném filmu, aby reprezentoval zvuk. Primární kroky v komercializaci zvukového filmu byly učiněny v polovině až koncem 20. let. Nejprve byly zvukové filmy, které obsahovaly synchronizovaný dialog, známé jako „mluvící obrázky“ nebo „mluvící“, výhradně krátké. První celovečerní filmy s nahraným zvukem obsahovaly pouze hudbu a efekty. První celovečerní film původně prezentovaný jako mluvící (i když měl pouze omezené zvukové sekvence) byl The Jazz Singer, který měl premiéru 6. října 1927. [2] Byl to velký hit, byl vytvořen s Vitaphone, který byl v té době přední značkou technologie zvuk na disku. Zvuk na filmu se však brzy stal standardem pro mluvící obrázky. Na počátku 30. let byly mluvící filmy globálním fenoménem. Ve Spojených státech pomohly zajistit pozici Hollywoodu jako jednoho z nejvlivnějších kulturních/komerčních center světa (viz Cinema of the United States). V Evropě (a v menší míře i jinde) byl nový vývoj mnoha filmaři a kritiky přijímán s podezřením, kteří se obávali, že soustředění se na dialog podvrátí jedinečné estetické ctnosti němého filmu. V Japonsku, kde populární filmová tradice integrovala němý film a živé vokální vystoupení (benshi), se mluvící filmy ujímaly pomalu. Naopak v Indii byl zvuk transformačním prvkem, který vedl k rychlé expanzi filmového průmyslu země.
Facebook Twitter