Cinema Novo
Cinema Novo (v portugalštině se vyslovuje [siˈnemɐ ˈnovu]), v češtině „Nové kino“, je žánr a hnutí ve filmu, které se proslavilo v Brazílii v 60. a 70. letech 20. století. Vyznačuje se důrazem na sociální rovnost a intelektualismus.
Cinema Novo vzniklo jako reakce na třídní a rasové nepokoje v Brazílii i ve Spojených státech. Filmy natočené v ideologii Cinema Novo byly ovlivněny italským neorealismem a francouzskou novou vlnou a stavěly se proti tradiční brazilské kinematografii, která se skládala převážně z muzikálů, komedií a hollywoodských velkofilmů.
Za nejvlivnějšího filmaře Cinema Nova je všeobecně považován Glauber Rocha. Dnes se toto hnutí často dělí do tří po sobě jdoucích fází, které se liší tónem, stylem a obsahem.
První fáze (1955-1964)
Tato fáze se vyznačuje realistickým stylem a zaměřením na sociální problémy. Filmy byly často natáčeny v chudých čtvrtích a zobrazovaly životy obyčejných Brazilců. Mezi nejvýznamnější filmy této fáze patří:
Rio 40 graus (1955) od Nelsona Pereiry dos Santose
Barravento (1962) od Glauber Rocha
Vidas Secas (1963) od Nelsona Pereiry dos Santose
Druhá fáze (1964-1968)
Tato fáze se vyznačuje experimentálnějším stylem a větším politickým zaměřením. Filmy byly často alegorické a kritizovaly vojenskou diktaturu, která vládla v Brazílii od roku 1964. Mezi nejvýznamnější filmy této fáze patří:
Deus e o Diabo na Terra do Sol (1964) od Glauber Rocha
Terra em Transe (1967) od Glauber Rocha
Macunaíma (1969) od Joaquim Pedro de Andrade
Třetí fáze (1968-1975)
Tato fáze se vyznačuje návratem k realismu a zaměřením na každodenní život. Filmy byly často natočeny v městském prostředí a zobrazovaly životy mladých lidí. Mezi nejvýznamnější filmy této fáze patří:
O Cangaceiro (1970) od Carlos Diegues
Bye Bye Brasil (1979) od Carlos Diegues
Pixote (1981) od Héctora Babenca
Cinema Novo mělo významný vliv na brazilskou i světovou kinematografii. Jeho důraz na sociální rovnost a intelektualismus pomohl vytvořit nové pojetí filmu a inspiroval filmaře po celém světě.