Zlatý věk nigerijské kinematografie Zlatý věk nebo zlatá éra jsou termíny používané v historii nigerijského filmu k označení filmového průmyslu v Nigérii od konce 50. let do konce 80. let. Zahrnuje způsob vizuální a zvukové produkce, stejně jako způsob distribuce používaný v tomto období. Toto období začalo formálním uznáním nigerijské filmové jednotky jako sektoru v roce 1954, přičemž prvním filmem zcela chráněným autorským právem této jednotky byl Fincho (1957) od Sama Zebby. Po nezávislosti Nigérie v roce 1960 se filmový průmysl rychle rozrostl a byla založena nová kina. V důsledku toho se nigerijský obsah v kinech zvýšil od konce 60. let do 70. let, zejména produkce ze západní Nigérie, protože bývalí divadelní umělci jako Hubert Ogunde a Moses Olaiya přešli na velké plátno. V roce 1972 vydal Yakubu Gowon dekret o indigenizaci, který požadoval převod vlastnictví celkem asi 300 filmových divadel od jejich zahraničních vlastníků na Nigerijce, což vedlo k tomu, že více Nigerijců hrálo aktivní role v kině a filmu. Ropný boom v letech 1973 až 1978 také nesmírně přispěl k spontánnímu rozvoji filmové kultury v Nigérii, protože zlepšená ekonomická situace umožnila mnoha občanům mít disponibilní příjem na kino a domácí televizní přijímače. Po několika mírně úspěšných filmech se Papa Ajasco (1984) od Wale Adenugy stal jedním z prvních nigerijských trháků a údajně vydělal asi 61 000 ₦ (přibližně 21,5 milionu ₦ v roce 2015) za tři dny. O rok později Mosebolatan (1985) od Mosea Olaiyi také vydělal 107 000 ₦ (přibližně 44,2 milionu ₦ v roce 2015) za pět dní. 80. léta byla také obdobím velkého boomu v televizním průmyslu, kdy bylo několik knih významných autorů adaptováno do televizních seriálů. Mnoho z těchto televizních produkcí bylo později vydáno na videu. V důsledku toho se rozvinul maloobchodní neformální obchod s videem, který vedl ke vzniku videoboomu v 90. letech. Zlatý věk začal čelit velkému úpadku koncem 80. let. Tento úpadek byl přičítán několika faktorům, včetně snížení hodnoty Naira, nedostatku finančních a marketingových podpor, nedostatku standardních filmových studií a výrobního vybavení, častých vládních programů strukturálních úprav kvůli vojenským diktaturám, stejně jako nezkušenosti ze strany praktiků. Všeobecně se také mezi zúčastněnými stranami věří, že úpadek v této éře byl způsoben nedbalostí v důsledku ropného boomu, který postihl i další sektory nigerijské ekonomiky. Bylo také zaznamenáno, že to bylo důsledkem zvýšení vlastnictví televizních přijímačů v celé zemi: filmy produkované v této éře se obvykle promítaly přes jeden víkend a byly vydány na videu následující týden. Již nemělo smysl navštěvovat divadla a většina rodin raději počkala několik dní, aby získala VHS kopie. Na počátku 90. let bylo v provozu jen několik z kdysi živých kin a všechna se zhroutila před rokem 1999. Od roku 2009 však nově vznikající hnutí ve filmovém průmyslu rychle oživuje filmovou kulturu Nigerijců.
Facebook Twitter