Nová queer kinematografie
Nová queer kinematografie je termín, který poprvé použila akademička B. Ruby Rich ve filmovém časopise Sight & Sound v roce 1992 k definování a popisu hnutí v nezávislém queer filmovém průmyslu na počátku 90. let. Je také označováno jako „queer new wave“.
Počátky a kontext
Počátky nové queer kinematografie lze vysledovat k několika faktorům, včetně vzestupu aktivismu za práva LGBT, dostupnosti levnějších filmových technologií a rostoucího počtu queer umělců a filmařů, kteří se snažili vyjádřit své zkušenosti a perspektivy.
Charakteristiky
Filmy nové queer kinematografie se často vyznačují následujícími charakteristikami:
Queer témata a postavy: Filmy zkoumají queer identity, vztahy a zkušenosti.
Experimentální formy: Filmy často využívají nelineární vyprávění, fragmentaci a subjektivní kameru.
Nízký rozpočet a nezávislá produkce: Filmy jsou často produkovány s nízkým rozpočtem a mimo tradiční studiový systém.
Marginalizované hlasy: Filmy poskytují platformu pro queer hlasy, které byly dříve marginalizovány.
Politická angažovanost: Filmy často komentují sociální a politické problémy, kterým queer komunita čelí.
Významní filmaři a filmy
Mezi významné filmaře a filmy nové queer kinematografie patří:
Todd Haynes: „Poison“ (1991), „Far from Heaven“ (2002)
Gus Van Sant: „My Own Private Idaho“ (1991), „Drugstore Cowboy“ (1989)
Gregg Araki: „Totally F**
ed Up“ (1993), „The Doom Generation“ (1995)
Jennie Livingston: „Paris is Burning“ (1990)
Derek Jarman: „Edward II“ (1991), „Blue“ (1993)
Dopad a dědictví
Nová queer kinematografie měla významný dopad na queer kulturu a reprezentaci v médiích. Poskytla queer umělcům a filmařům prostor pro vyjádření jejich jedinečných perspektiv a zkušeností. Také pomohla zvýšit povědomí o problémech, kterým queer komunita čelí, a vyzvat tradiční normy sexuality a genderu.
Současný stav
Nová queer kinematografie se i nadále vyvíjí a roste, přičemž queer filmaři a filmařky pokračují v prozkoumávání inovativních a provokativních témat a forem. Současní queer filmaři, jako jsou Céline Sciamma, Luca Guadagnino a Andrew Haigh, pokračují v posouvání hranic queer reprezentace a vyprávění.