Třetí kino (španělsky: Tercer Cine) je latinskoamerické filmové hnutí, které vzniklo v 60. a 70. letech 20. století a kritizuje neokolonialismus, kapitalistický systém a hollywoodský model kinematografie jako pouhou zábavu pro výdělek.
Termín byl poprvé použit v manifestu Hacia un tercer cine (Směrem ke třetímu kinu), který na konci 60. let napsali argentinští filmaři Fernando Solanas a Octavio Getino, členové Grupo Cine Liberación. Manifest byl publikován v roce 1969 v časopise Tricontinental vydávaném organizací OSPAAAL (Organizace solidarity s národy Asie, Afriky a Latinské Ameriky).
Třetí kino se vyznačuje následujícími charakteristikami:
Kritika neokolonialismu a imperialismu: Filmy třetího kina často odsuzují vykořisťování a útlak Latinské Ameriky ze strany Spojených států a dalších západních mocností.
Odmítnutí hollywoodského modelu kinematografie: Filmaři třetího kina věří, že hollywoodské filmy jsou příliš komerční a zaměřené na zábavu, což odvádí pozornost od důležitějších sociálních a politických otázek.
Zaměření na sociální realitu: Filmy třetího kina se často zabývají problémy, kterým čelí obyčejní lidé v Latinské Americe, jako je chudoba, nerovnost a útlak.
Použití dokumentárních prvků: Filmaři třetího kina často používají dokumentární prvky, jako jsou rozhovory, záběry z reálného života a archivní záběry, aby dodali svým filmům autentičnost a naléhavost.
Kolektivní tvorba: Filmy třetího kina jsou často vytvářeny kolektivně, přičemž na nich spolupracují režiséři, scenáristé, herci a další členové štábu.
Mezi významné představitele třetího kina patří:
Fernando Solanas (Argentina)
Octavio Getino (Argentina)
Glauber Rocha (Brazílie)
Tomás Gutiérrez Alea (Kuba)
Jorge Sanjinés (Bolívie)
Miguel Littín (Chile)
Třetí kino mělo významný vliv na vývoj latinskoamerické kinematografie a inspirovalo filmaře po celém světě. Je považováno za důležitý nástroj sociální a politické změny a jeho filmy i dnes zůstávají relevantní a podnětné.