Etnobeletrie Etnobeletrie je podpole etnografie, které vytváří díla, která do odborných recenzovaných prací zavádějí umění ve formě vyprávění, "hustých popisů a konverzačních příběhů" a dokonce i autobiografických výpovědí v první osobě. Kromě psaných textů se tento termín používá také v souvislosti s filmovou tvorbou, kde se vztahuje k etnografickému docufiction, což je směs dokumentárního a hraného filmu v oblasti vizuální antropologie. Jde o typ filmu, ve kterém ztvárňované postavy (domorodci) hrají sami sebe jako členové etnické nebo sociální skupiny prostřednictvím fiktivního vyprávění nebo tvůrčí představivosti, často improvizovaně. Za otce etnobeletrie je považován Jean Rouch. Tento etnolog zjistil, že filmař zasahuje do události, kterou zaznamenává. Jeho kamera není nikdy skrytá kamera. Chování ztvárněných osob, domorodců, bude její přítomností ovlivněno. Na rozdíl od zásad Marcela Griaulea, jeho mentora, pro Roucha je neúčastná kamera zaznamenávající "čisté" události v etnografickém výzkumu (jako je natáčení rituálu bez jeho narušování) předpoklad, který je praxí vyvrácen. Etnograf kameraman bude z tohoto pohledu přijímán jako přirozený partner herci, kteří hrají své role. Kameraman bude jedním z nich a během rituální oslavy může být dokonce posedlý rytmem tanečníků a uvržen do stavu cine-tranzu. Jean Rouch šel dál než jeho předchůdci a představil herce jako nástroj ve výzkumu. Narodil se nový žánr. Robert Flaherty, hlavní odkaz pro Roucha, může být považován za dědečka tohoto žánru, přestože byl čistě dokumentaristou a ne etnografem. Termín etnobeletrie se používá především pro označení etnografických filmů jako objektu vizuální antropologie, ale je vhodný také pro označení experimentálních dokumentů, které předcházely Rouchově dílu a následovaly po něm, a pro jakékoli fiktivní dílo v lidské komunikaci, umění nebo literatuře, které má etnografické nebo sociální pozadí.
Facebook Twitter