Historiografie je studium metod historiků při rozvíjení dějepisu jako akademické disciplíny a v širším smyslu jde o soubor historických prací na určité téma. Historiografie konkrétního tématu pojednává o tom, jak historici dané téma zkoumali pomocí určitých pramenů, technik a teoretických přístupů. Vědci diskutují o historiografii podle témat – například historiografie Spojeného království, starověkého Říma, předkolumbovské Ameriky, raného islámu a Číny – a různých přístupů a žánrů, jako jsou politická historie a sociální historie. Ve 19. století se s rozvojem akademických dějin rozvinul soubor historiografické literatury. Míra, do jaké jsou historici ovlivňováni vlastními skupinami a loajalita – například ke svému národnímu státe – zůstávají diskutovanou otázkou. [1] [2] Ve starověkém světě byly vytvářeny chronologické anály v civilizacích, jako byl starověký Egypt a Přední východ. Disciplína historiografie byla založena v 5. století před naším letopočtem s Dějinami Herodota, zakladatele historiografie. Římský státník Cato starší vytvořil první římskou historiografii, Origines, ve 2. století před naším letopočtem. Jeho téměř současníci Sima Tan a Sima Ťien v říši Chan v Číně založili čínskou historiografii sestavením Š'-ťi (Záznamy velkého historika). Ve středověku historiografie zahrnovala díla kronikářů v Evropě, islámské dějiny od muslimských historiků a historiografie Koreje a Japonska založené na existujícím čínském modelu. Během osvícenství v 18. století byla historiografie v západním světě formována a rozvíjena osobnostmi, jako byl Voltaire, David Hume a Edward Gibbon, kteří mj. stanovili standardy pro moderní disciplínu. V 19. století se historické studie profesionalizovaly na univerzitách a výzkumných centrech spolu s přesvědčením, že historie byla jako věda. [3] Ve 20. století historici začlenili do své historiografie sociálněvědní dimenze, jako jsou politika, ekonomika a kultura. [3] Vědecké zájmy historiků se v čase mění a došlo k posunu od tradiční politicko-hospodářské historie směrem k novým přístupům, zejména ke společenským a kulturním studiím. V letech 1975 až 1995 se podíl profesorů historie na amerických univerzitách identifikujícím se se společenskými dějinami zvýšil z 31 na 41 procent, zatímco podíl politických historiků klesl ze 40 na 30 procent. [4] V roce 2007 se z 5 723 členů fakulty na katedrách historie na britských univerzitách 1 644 (29 procent) identifikovalo se společenskými dějinami a 1 425 (25 procent) se identifikovalo s politickými dějinami. [5] Od 80. let 20. století je zvláštní zájem o vzpomínky a připomínky minulých událostí – dějiny, jak jsou připomínány a představeny pro populární oslavu. [6]
Facebook Twitter