Artikulation (sociologie) Artikulation je v sociologii proces, kterým si určité třídy přivlastňují kulturní formy a praktiky pro vlastní potřebu. Termín zřejmě pochází z díla Antonia Gramsciho, konkrétně z jeho pojetí nadstavby. Přijali nebo používali ho Chantal Mouffeová, Stuart Hall a další. Artikulation (vyjádření) teoretizuje vztah mezi složkami společenské formace nebo vztah mezi kulturní a politickou ekonomií. V této teorii mají kulturní formy a praktiky (Gramsciho nadstavba a Middletonova instance nebo úroveň praxe) relativní autonomii; socioekonomické struktury moci je neurčují, ale spíše se k nim vztahují. "Teorie artikulace uznává složitost kulturních oblastí. Zachovává relativní autonomii kulturních a ideologických prvků..., ale také trvá na tom, že tyto skutečně konstruované kombinační vzorce zprostředkovávají hluboké, objektivní vzorce v socioekonomické formaci a že zprostředkování probíhá v boji: třídy bojují, aby artikulovaly společně složky kulturního repertoáru určitým způsobem, aby byly organizovány podle principů nebo souborů hodnot určených postavením a zájmy třídy v převládajícím způsobu výroby." Je tomu tak proto, že "vztah mezi skutečnou kulturou... na jedné straně a ekonomicky determinovanými faktory, jako je třídní postavení, na straně druhé, je vždy problematický, neúplný a předmětem ideologické práce a boje... Kulturní vztahy a kulturní změna tedy nejsou předem určeny; jsou spíše produktem vyjednávání, ukládání, odporu, transformace atd.... Konkrétní kulturní formy a praktiky tedy nelze mechanicky nebo dokonce paradigmaticky připojovat ke konkrétním třídám; ani jednotlivé interpretace, hodnocení a použití jedné formy nebo praxe. Podle Stuarta Halla (1981: 238) "neexistují zcela oddělené "kultury"...vázané ve vztahu historické stálosti na konkrétní "celé" třídy". Avšak "zatímco prvky kultury nejsou přímo, věčně nebo výlučně vázány na konkrétní ekonomicky determinované faktory, jako je třídní postavení, jsou nakonec určeny těmito faktory prostřednictvím působení artikulačních principů, které jsou vázány na třídní postavení". Artikulační principy "fungují tak, že kombinují existující prvky do nových vzorců nebo k nim připojují nové konotace". Příklady těchto procesů v hudební kultuře zahrnují opětovné použití prvků buržoazních pochodů v dělnických hymnách nebo asimilaci osvobozeného (ve smyslu Marcuseho) protikulturního rocku 60. let do tradice buržoazního bohémismu a kombinaci prvků černošské a bělošské dělnické hudby s prvky umělecké hudby, která vytvořila protikulturní rock 60. let. Někteří vědci mohou preferovat teorii artikulace, kde "třída není totožná se znakovou komunitou", před teorií homologie, kde třída je totožná se znakovou komunitou a kde ekonomické síly určují nadstavbu. "Zdá se však pravděpodobné, že některé znakové struktury se snáze artikulují se zájmy jedné skupiny než některé jiné" a zkřížená konotace, "když jsou dva nebo více různých prvků přiměny konotovat, symbolizovat nebo vyvolávat jeden druhého", může nastavit "zvláště silné artikulační vztahy". Například: Elvis Presleyho spojení prvků "mladistvého povstání, dělnické "zemitosti" a etnických "kořenů", z nichž každý může vyvolat ty ostatní, z nichž všechny byly artikulovány společně, byť jen krátce, okamžikem populárního sebeprosazení".
Facebook Twitter