Hudební improvizace (také známá jako hudební extemporace) je kreativní činností okamžité („v daný okamžik“) hudební skladby, která kombinuje interpretaci s komunikací emocí a instrumentální technikou, jakož i spontánní reakcí na ostatní hudebníky. [1] Někdy jsou hudební nápady v improvizaci spontánní, ale mohou být založeny na akordových změnách v klasické hudbě [1] a mnoha dalších druzích hudby. Jedna definice zní: „představení podané extempore bez plánování nebo přípravy“. [2] Další definicí je „hrát nebo zpívat (hudbu) extemporálně, vymýšlením variací na melodii nebo vytvářením nových melodií, rytmů a harmonií“. [2] Encyclopædia Britannica ji definuje jako „extemporální skladbu nebo volnou interpretaci hudební pasáže, obvykle způsobem, který odpovídá určitým stylistickým normám, ale není spoután preskriptivními rysy konkrétního hudebního textu“. [3] Improvizace se často provádí v rámci (nebo na základě) předem existujícího harmonického rámce nebo postupu akordů. Improvizace je hlavní součástí některých typů hudby 20. století, jako je blues, rocková hudba, jazz a jazzová fúze, ve kterých instrumentální interpreti improvizují sóla, melodické linky a doprovodné party. V průběhu epoch západní tradice umělecké hudby, včetně středověkého, renesančního, barokního, klasického a romantického období, byla improvizace ceněnou dovedností. J. S. Bach, Händel, Mozart, Beethoven, Chopin, Liszt a mnoho dalších slavných skladatelů a hudebníků byli známí především svými improvizačními dovednostmi. Improvizace mohla hrát důležitou roli v monofonním období. Nejstarší pojednání o polyfonii, jako je Musica enchiriadis (deváté století), naznačují, že přidané party byly improvizovány po staletí před prvními zapsanými příklady. Teprve v patnáctém století však teoretici začali dělat tvrdý rozdíl mezi improvizací a psanou hudbou. [4] Některé formy klasické hudby obsahovaly části pro improvizaci, jako je kadence v sólových koncertech, nebo preludia k některým klávesovým suitám Bacha a Händela, které sestávají z propracování postupu akordů, který mají interpreti použít jako základ pro svou improvizaci. Händel a Bach často improvizovali na cembalo nebo varhany. V barokní éře interpreti improvizovali ozdoby a hráči klávesových nástrojů basso continuo improvizováním akordových hlasů na základě notovaného basu. Ve 20. a na počátku 21. století však, když se interpretace západní umělecké hudby běžné praxe institucionalizovala v symfonických orchestrech, operách a baletech, hrála improvizace menší roli. Zároveň někteří současní skladatelé z 20. a 21. století stále více zařazují improvizaci do své tvůrčí práce. V indické klasické hudbě je improvizace základní součástí a nezbytným kritériem představení. V indické, afghánské, pákistánské a bangladéšské klasické hudbě je raga „tonálním rámcem pro kompozici a improvizaci“. [5] Encyclopædia Britannica definuje ragu jako „melodický rámec pro improvizaci a kompozici“. [6]
Facebook Twitter