Musique concrète (francouzsky: [myzik kɔ̃kʁɛt]; doslova „konkrétní hudba“) je druh hudební kompozice, která jako surovinu využívá nahrané zvuky. Zvuky jsou často upravovány pomocí zpracování audio signálu a technik páskové hudby a mohou být sestaveny do podoby zvukové koláže. Může obsahovat zvuky odvozené z nahrávek hudebních nástrojů, lidského hlasu a přírodního prostředí, stejně jako zvuky vytvořené pomocí zvukové syntézy a počítačového digitálního zpracování signálu. Kompozice v tomto idiomu nejsou omezeny běžnými hudebními pravidly melodie, harmonie, rytmu a metra. Tato technika využívá akusmatický zvuk, takže zvukové identity mohou být často záměrně zastřeny nebo se mohou zdát nesouvisející se svým zdrojem. Teoretický základ musique concrète jako kompoziční praxe byl vyvinut francouzským skladatelem Pierrem Schaefferem na počátku 40. let 20. století. Šlo z velké části o pokus odlišit hudbu založenou na abstraktním médiu notace od hudby vytvořené pomocí takzvaných zvukových objektů (l'objet sonore). Počátkem 50. let 20. století byla musique concrète stavěna do kontrastu s „čistou“ elektronickou hudbou, která se tehdy vyvíjela v západním Německu – založenou výhradně na použití elektronicky vytvářených zvuků místo nahraných zvuků – ale toto rozlišení se od té doby setřelo, takže termín „elektronická hudba“ zahrnuje oba významy. Schaefferův výzkum vedl k založení francouzského Groupe de Recherches de Musique Concrète (GRMC), který přilákal významné osobnosti, jako jsou Pierre Henry, Luc Ferrari, Pierre Boulez, Karlheinz Stockhausen, Edgard Varèse a Iannis Xenakis. Od konce 60. let 20. století, zejména ve Francii, se termín akusmatická hudba (musique acousmatique) používal ve vztahu ke kompozicím pro pevná média, které využívaly jak techniky založené na musique concrète, tak živou zvukovou prostorovou lokalizaci.
Facebook Twitter