Witold Lutosławski (25. ledna 1913 – 7. února 1994) byl polský skladatel a dirigent. Mezi hlavní skladatele vážné hudby 20. století patří „obecně považován za nejvýznamnějšího polského skladatele od Szymanowského a možná za největšího polského skladatele od Chopina“. Jeho skladby – z nichž byl pozoruhodným dirigentem – zahrnují zástupce většiny tradičních žánrů kromě opery: symfonie, koncerty, orchestrální písňové cykly, další orchestrální díla a komorní skladby. Mezi jeho nejznámější díla patří čtyři symfonie, Variace na téma Paganiniho (1941), Koncert pro orchestr (1954) a jeho violoncellový koncert (1970). V mládí studoval Lutosławski ve Varšavě klavír a skladbu. Jeho rané práce byly ovlivněny polskou lidovou hudbou a vykazovaly širokou škálu bohatých atmosférických textur. Mezi jeho folklórně inspirovanou hudbu patří Koncert pro orchestr (1954) – který mu přinesl první mezinárodní uznání – a Taneční preludia (1955), která označil za „rozloučení s folklorem“. Od konce 50. let začal rozvíjet nové, charakteristické kompoziční techniky. Zavedl omezené aleatorické prvky, přičemž si zachoval přísnou kontrolu nad materiálem, architekturou a provedením své hudby. Také rozvíjel svou praxi budování harmonií z malých skupin hudebních intervalů. Během druhé světové války, poté, co jen těsně unikl zajetí Němci, si Lutosławski vydělával na živobyt hraním na klavír ve varšavských barech. Po válce stalinistické úřady zakázaly jeho První symfonii pro „formalismus“: přístupnou pouze elitě. Lutosławski odmítl antiformalismus jako neoprávněný retrográdní krok a odhodlaně se snažil udržet si svou uměleckou integritu a poskytoval uměleckou podporu hnutí Solidarita v 80. letech. Získal řadu ocenění a vyznamenání, včetně ceny Grawemeyer a Zlaté medaile Královské filharmonické společnosti. V roce 1994 byl Lutosławski oceněn nejvyšším polským vyznamenáním, Řádem bílého orla.
Facebook Twitter