Serialismus V hudbě je serialismus metoda kompozice, která používá řady tónů, rytmů, dynamiky, barev tónu nebo jiných hudebních prvků. Serialismus začal především s dvanáctitónovou technikou Arnolda Schönberga, i když někteří jeho současníci se také snažili prosadit serialismus jako formu post-tonálního myšlení. Dvanáctitónová technika řadí dvanáct tónů chromatické stupnice a vytváří tak řadu, která poskytuje sjednocující základ pro melodii, harmonii, strukturální postupy a variace skladby. Jiné typy serialismu také pracují se sadami, sbírkami objektů, ale ne nutně s řadami s pevným pořadím, a rozšiřují techniku na další hudební dimenze (často nazývané "parametry"), jako je trvání, dynamika a barva tónu. Myšlenka serialismu se také různými způsoby uplatňuje ve výtvarném umění, designu a architektuře a hudební koncept byl adaptován i v literatuře. Integrální serialismus neboli totální serialismus je použití řad pro aspekty, jako je trvání, dynamika a rejstřík, stejně jako výška tónu. Dalšími termíny, používanými zejména v Evropě k rozlišení poválečné sériové hudby od dvanáctitónové hudby a jejích amerických rozšíření, jsou obecný serialismus a vícenásobný serialismus. Skladatelé jako Arnold Schönberg, Anton Webern, Alban Berg, Karlheinz Stockhausen, Pierre Boulez, Luigi Nono, Milton Babbitt, Elisabeth Lutyens, Henri Pousseur, Charles Wuorinen a Jean Barraqué používali sériové techniky v té či oné podobě ve většině své hudby. Jiní skladatelé jako Tadeusz Baird, Béla Bartók, Luciano Berio, Benjamin Britten, John Cage, Aaron Copland, Ernst Krenek, György Ligeti, Olivier Messiaen, Arvo Pärt, Walter Piston, Ned Rorem, Alfred Schnittke, Ruth Crawford Seeger, Dmitrij Šostakovič a Igor Stravinskij používali serialismus pouze v některých svých skladbách nebo pouze v některých částech skladeb, stejně jako někteří jazzoví skladatelé, jako jsou Bill Evans, Yusef Lateef, Bill Smith a dokonce i rockoví hudebníci jako Frank Zappa.
Facebook Twitter