Čínské znaky Čínské znaky jsou symboly, které se používají pro zápis čínského jazyka a dalších jazyků z oblastí, které byly historicky ovlivněny čínskou kulturou. Jejich historie sahá až tři tisíce let zpět a představují jeden ze čtyř nezávislých vynálezů písma, které vědci uznávají. Z těchto čtyř jsou čínské znaky jediným systémem písma, který se používá nepřetržitě od svého vzniku. Postupem času se funkce, styl a způsob psaní znaků značně vyvinuly. Díky dlouhé tradici lexikografie standardizovaly moderní státy, které používají čínské znaky, jejich podobu a výslovnost. Zjednodušené znaky se obecně používají pro zápis čínštiny v Číně, Singapuru a Malajsii, zatímco tradiční znaky se používají na Tchaj-wanu, v Hongkongu a Macau. Po svém zavedení pro zápis spisovné čínštiny byly znaky později přizpůsobeny pro zápis jazyků mluvených v jiných zemích v rámci čínské kulturní sféry. V japonštině, korejštině a vietnamštině jsou čínské znaky známé jako kanji, hanja a chữ Hán. Každá z těchto zemí používala existující znaky pro zápis jak původní, tak i čínsko-cizí slovní zásoby a vytvářela nové znaky pro své vlastní použití. Tyto jazyky patří k různým jazykovým rodinám a obecně fungují odlišně od čínštiny. To vedlo k tomu, že čínské znaky byly v korejštině a vietnamštině do značné míry nahrazeny abecedami, takže japonština zůstala jediným hlavním nečínským jazykem, který se stále píše čínskými znaky. Na rozdíl od abeced, kde písmena odpovídají zvukovým jednotkám jazyka nazývaným fonémy, odpovídají čínské znaky morfémům, nejmenším jednotkám významu jazyka. Systémy písma, které takto fungují, se nazývají logografie. V čínštině jsou morfémy obvykle jednoslabičné, zatímco při zápisu jiných jazyků mohou znaky představovat víceslabičná slova. Znaky nejsou ideografické, protože odpovídají mluveným morfémům, nikoliv abstraktním myšlenkám samotným. Většina znaků se skládá z menších komponent, které mohou poskytovat informace o významu nebo výslovnosti znaku.
Facebook Twitter