Malířství za dynastie Tchang Dynastie Tchang, zlatý věk čínské civilizace, byla obdobím dramatického rozvoje čínské malby, a to jak v námětech, tak v technice. Pokroky v technice a stylu, které charakterizovaly malířství dynastie Tchang, měly trvalý vliv na umění dalších zemí, zejména ve východní Asii (Korea, Japonsko, Vietnam) a ve střední Asii. Dochovalo se značné množství literárních a dokumentárních informací o malířství dynastie Tchang, ale jen velmi málo děl, zejména těch nejvyšší kvality. V jeskynním komplexu Mogao v Tun-chuangu objevil sir Aurel Stein zazděnou jeskyni, která obsahovala obrovský nález, převážně buddhistických spisů, ale také několik praporů a obrazů, což z nich činí zdaleka největší skupinu dochovaných obrazů na hedvábí. Nyní jsou uloženy v Britském muzeu a dalších institucích. Nemají sice dvorní kvalitu, ale vykazují řadu stylů, včetně těch s vlivy ze západnějších oblastí. Stejně jako v případě sochařství se i další doklady tchangského stylu nacházejí v Japonsku, i když nejdůležitější z nich v Naře byl v roce 1949 do značné míry zničen požárem. Skalní jeskynní komplexy a královské hrobky obsahují také mnoho nástěnných maleb. Dvorní malba se dochovala převážně v podobě kopií z mnohem pozdější doby, i když přední část slavného portrétu císařova koně Nočního světla je pravděpodobně originál od Han Kana z let 740-760. Za dynastie Tchang dozrála tradice krajinomalby známá jako šan-šuej (hora-voda), která se stala nejprestižnějším typem čínské malby, zejména když ji praktikovali amatérští učenci-úředníci neboli "literární" malíři v malbě inkoustem. V těchto krajinomalbách, obvykle monochromatických a řídkých, nešlo o přesnou reprodukci vzhledu přírody, ale spíše o zachycení emocí nebo atmosféry tak, aby se vystihl "rytmus" přírody. V tomto období začala dlouhodobá tradice jižní školy.
Facebook Twitter