Nalezený předmět (fr. objet trouvé) neboli readymade (fr. prêt-à-porter) je umělecké dílo vytvořené z neupravených nebo často jen mírně pozměněných předmětů, které nejsou běžně považovány za materiály pro výrobu umění, často proto, že již mají svou ne-uměleckou funkci. Poprvé veřejně využil tento nápad Pablo Picasso, když na svůj obraz nazvaný Zátiší se židlí z rákosí (1912) nalepil vytištěný obrázek židle. Marcel Duchamp pak tento koncept údajně zdokonalil o několik let později, když vytvořil sérii readymade, která se skládala z naprosto nezměněných běžných předmětů, které Duchamp vybral a označil za umění. Nejslavnějším příkladem je Fontána (1917), standardní pisoár zakoupený v železářství a vystavený na podstavci, opřený o záda. V nejpřísnějším slova smyslu se termín "readymade" vztahuje výhradně na díla vytvořená Marcelem Duchampem, který si tento termín vypůjčil z oděvního průmyslu (fr. prêt-à-porter, doslova "připravené k nošení"), když žil v New Yorku, a zejména na díla z let 1913 až 1921. Nalezené předměty získávají svou identitu jako umění díky označení, které jim dal umělec, a díky společenské historii, která je s předmětem spojena. To může být naznačeno buď jeho anonymním opotřebením (jako v kolážích Kurta Schwitterse), nebo jeho rozpoznatelností jako spotřebitelské ikony (jako v sochách Haima Steinbacha). Velmi důležitým faktorem je také souvislost, do které je umístěn. Myšlenka povýšení všedních předmětů tímto způsobem byla původně šokující výzvou vůči přijímanému rozlišení mezi tím, co bylo považováno za umění, a tím, co nebylo. Přestože je dnes ve světě umění přijímána jako životaschopná praxe, nadále vzbuzuje otázky, jako například výstava Tracey Eminové My Bed v Tate Gallery v rámci Turner Prize, která doslova spočívala v přenesení její neupravené a rozházené postele obklopené odhozenými šaty a dalším nepořádkem přímo z její ložnice do Tate. V tomto smyslu dává umělec divákovi čas a prostor k přemýšlení o předmětu. Nalezené předměty tak mohou vyvolat u pozorovatele filozofické úvahy od znechucení přes lhostejnost až po nostalgii a empatii. Jako umělecká forma bývají nalezené předměty součástí uměleckého výstupu - přinejmenším myšlenky o něm, tj. označení předmětu za umění umělcem - které je téměř vždy podpořeno názvem. Obvykle dochází k určité míře úpravy nalezeného předmětu, i když ne vždy v takové míře, že jej nelze rozpoznat, jako je tomu u readymade. Nedávná kritická teorie by však tvrdila, že pouhé označení a přemístění jakéhokoli předmětu, včetně readymade, představuje úpravu předmětu, protože mění naše vnímání jeho užitečnosti, jeho životnosti nebo jeho statusu.
Facebook Twitter