Kulturní politika Kulturní politika představuje vládní opatření, zákony a programy, které regulují, chrání, povzbuzují a finančně (nebo jinak) podporují aktivity související s uměním a kreativními odvětvími, jako je malířství, sochařství, hudba, tanec, literatura a film, mimo jiné, a kulturou, která může zahrnovat aktivity související s jazykem, dědictvím a rozmanitostí. Myšlenka kulturní politiky byla vyvinuta v UNESCO v 60. letech 20. století. Obecně to zahrnuje vlády, které zavádějí procesy, právní klasifikace, předpisy, legislativu a instituce (např. galerie, muzea, knihovny, operní domy atd.), které podporují a usnadňují kulturní rozmanitost a kreativní vyjádření v řadě uměleckých forem a kreativních aktivit. Kulturní politiky se v jednotlivých zemích liší, ale obecně mají za cíl zlepšit přístupnost umění a kreativních aktivit pro občany a podporovat umělecké, hudební, etnické, sociolingvistické, literární a jiné projevy všech lidí v zemi. V některých zemích, zejména od 70. let 20. století, se klade důraz na podporu kultury domorodých obyvatel a marginalizovaných komunit a na zajištění toho, aby kulturní průmysly (např. filmová nebo televizní produkce) byly reprezentativní pro rozmanité kulturní dědictví země a etnickou a jazykovou demografii. Kulturní politika může být prováděna na úrovni národního státu, na subnárodní úrovni (např. americké státy nebo kanadské provincie), na regionální úrovni nebo na obecní úrovni (např. městská samospráva vytvářející muzeum nebo umělecké centrum). Příklady tvorby kulturní politiky na úrovni národního státu by mohly zahrnovat cokoli od financování hudebního vzdělávání nebo divadelních programů s nízkými nebo žádnými náklady až po pořádání uměleckých výstav sponzorovaných korporacemi ve vládním muzeu, vytváření právních kodexů (jako je označení daně 501(c)(3) americké daňové správy pro neziskové podniky) a vytváření politických institucí (jako jsou různá ministerstva kultury a oddělení kultury a Národní nadace pro humanitní vědy a Národní nadace pro umění ve Spojených státech), umělecké grantové rady a kulturní instituce, jako jsou galerie a muzea. Mezi podobné významné organizace ve Spojeném království patří Ministerstvo kultury, médií a sportu (DCMS) a Arts Council England. Po většinu 20. století byla mnohá z činností, které tvoří kulturní politiku v 20. letech 21. století, řízena pod názvem „umělecká politika“. Umělecká politika zahrnuje přímé financování umělců, tvůrců a uměleckých institucí a nepřímé financování umělců a uměleckých institucí prostřednictvím daňového systému (např. tím, že se dary na umělecké charitativní účely odečítají z daní). Jak však poznamenal Kevin Mulcahy, „kulturní politika zahrnuje mnohem širší škálu činností, než jaké byly řešeny v rámci umělecké politiky. Zatímco umělecká politika byla efektivně omezena na řešení estetických zájmů (např. financování uměleckých galerií a operních domů), význam transformace na kulturní politiku lze pozorovat v jejím prokazatelném důrazu na kulturní identitu, valorizaci domorodosti [kultury domorodých obyvatel] a analýzách historických dynamik (jako je hegemonie a kolonialismus).“ Obecným trendem v západních industrializovaných zemích je od 70. a 80. let 20. století odklon od podpory pouze malého počtu relativně elitních, profesionalizovaných uměleckých forem a institucí (např. klasická hudba, malířství, sochařství, umělecké galerie) k podpoře amatérských a komunitních kulturních a kreativních aktivit (např. komunitní divadlo) a kulturních forem, které předchozí generace nepovažovaly za součást západního kánonu (např. tradiční hudba jako blues, world music atd.).
Facebook Twitter