Kniha optiky
Kniha optiky (arabsky: كتاب المناظر, latinsky: De Aspectibus nebo Perspectiva) je sedmidílné pojednání o optice a dalších oborech, které napsal středověký arabský učenec Ibn al-Haytham, známý na Západě jako Alhazen nebo Alhacen (965–kolem 1040 n. l.).
Kniha optiky předkládá experimentálně podložené argumenty proti široce uznávané teorii vidění extramise (jak ji zastával Eukleid ve své Optice) a navrhuje moderní teorii intromise, nyní přijímaný model, že vidění probíhá vstupem světla do oka.
Kniha je také známá svým raným používáním vědecké metody, svým popisem camera obscury a formulací Alhazenova problému. Kniha měla velký vliv na rozvoj optiky, fyziky a matematiky v Evropě mezi 13. a 17. stoletím.
Obsah
Kniha optiky je rozdělena do sedmi knih, z nichž každá se zabývá jiným aspektem optiky:
Kniha 1: Úvod do optiky a její historie
Kniha 2: Geometrická optika, včetně odrazu, lomu a zrcadel
Kniha 3: Fyziologická optika, včetně struktury oka a procesu vidění
Kniha 4: Teorie barev
Kniha 5: Atmosférická optika, včetně duhy a miraží
Kniha 6: Aplikovaná optika, včetně čoček a dalekohledů
Kniha 7: Psychologická optika, včetně vnímání hloubky a iluzí
Význam
Kniha optiky je považována za jedno z nejdůležitějších děl v dějinách vědy. Je to první známé dílo, které systematicky zkoumá optiku a představuje moderní teorii vidění. Kniha také obsahuje mnoho originálních příspěvků k optice, včetně:
Objev zákona lomu světla
Vynález čoček a dalekohledů
Popis camera obscury
Formulace Alhazenova problému
Vliv
Kniha optiky měla velký vliv na rozvoj optiky, fyziky a matematiky v Evropě. Byla přeložena do latiny ve 13. století a stala se základním textem pro studium optiky na evropských univerzitách. Kniha také ovlivnila práci pozdějších vědců, jako byl Roger Bacon, Johannes Kepler a Isaac Newton.
Kniha optiky je dodnes považována za klasické dílo v oblasti optiky a je stále studována a oceňována vědci a historiky vědy.