Hyperfokální vzdálenost Hyperfokální vzdálenost je vzdálenost od objektivu, za kterou mohou být všechny objekty zobrazeny s "přijatelnou" ostrostí. Protože hyperfokální vzdálenost je zaostřovací vzdálenost, která poskytuje maximální hloubku ostrosti, je to nejvhodnější vzdálenost pro nastavení ostření fotoaparátu s pevným ostřením. Hyperfokální vzdálenost zcela závisí na tom, jaká úroveň ostrosti je považována za přijatelnou. Hyperfokální vzdálenost má vlastnost nazývanou "po sobě jdoucí hloubky ostrosti", kde objektiv zaostřený na objekt, jehož vzdálenost od objektivu je na hyperfokální vzdálenosti H, bude mít hloubku ostrosti od H/2 do nekonečna. Pokud je objektiv zaostřen na H/2, bude hloubka ostrosti od H/3 do H; pokud je objektiv následně zaostřen na H/3, bude hloubka ostrosti od H/4 do H/2 atd. O hyperfokální vzdálenosti (nebo "fokálním rozsahu") poprvé psali Thomas Sutton a George Dawson v roce 1867. Louis Derr v roce 1906 mohl být první, kdo odvodil vzorec pro hyperfokální vzdálenost. Rudolf Kingslake v roce 1951 psal o dvou metodách měření hyperfokální vzdálenosti. Některé fotoaparáty mají hyperfokální vzdálenost označenou na zaostřovacím kroužku. Například na zaostřovacím kroužku Minox LX je mezi 2 m a nekonečnem červený bod; když je objektiv nastaven na červený bod, tj. zaostřen na hyperfokální vzdálenost, hloubka ostrosti se táhne od 2 m do nekonečna. Některé objektivy mají značky označující hyperfokální rozsah pro konkrétní clony.
Facebook Twitter