Negativní způsobilost je schopnost umělců usilovat o ideály krásy, dokonalosti a vznešenosti, i když je to vede k intelektuální zmatenosti a nejistotě, na rozdíl od preference filozofické jistoty nad uměleckou krásou. Tento termín poprvé použil John Keats v roce 1817 a následně ho používali básníci, filozofové a literární teoretici k popisu schopnosti vnímat a rozpoznávat pravdy, které jsou mimo dosah toho, co Keats nazýval „konsekutivní uvažování“. Keatsův pojem negativní způsobilosti vychází z jeho přesvědčení, že nejlepší umění vzniká, když umělec dokáže přijmout nejistotu a pochybnosti, které jsou součástí kreativního procesu. Podle Keatsa by se umělci neměli snažit dosáhnout definitivních odpovědí nebo jasných závěrů, ale spíše by měli být ochotni nechat své myšlenky a emoce volně plynout. Negativní způsobilost není totéž co pasivita nebo rezignace. Spíše jde o aktivní a náročný postoj, který vyžaduje od umělců, aby se vypořádali s nejistotou a pochybnostmi, které jsou součástí tvůrčího procesu. Umělci s negativní způsobilostí jsou ochotni riskovat, experimentovat a zkoumat nové možnosti, i když to znamená, že se vystaví kritice nebo neúspěchu. Keatsův pojem negativní způsobilosti měl významný vliv na pozdější generace umělců a spisovatelů. Například romantičtí básníci jako William Wordsworth a Samuel Taylor Coleridge byli ovlivněni Keatsovým důrazem na důležitost představivosti a emocí v uměleckém procesu. V 20. století byla negativní způsobilost přijata modernistickými a postmodernistickými umělci a spisovateli, kteří zpochybňovali tradiční představy o formě a struktuře. Negativní způsobilost je komplexní a mnohovrstevný pojem, který lze interpretovat různými způsoby. Základní myšlenkou však je, že nejlepší umění vzniká, když umělci dokáží přijmout nejistotu a pochybnosti, které jsou součástí kreativního procesu.
Facebook Twitter