Přízvučné jazyky Přízvučné jazyky jsou typem jazyků, ve kterých jsou některé slabiky ve slovech nebo morfémech výrazné, jak je naznačeno výrazným kontrastním tónem (lingvistický tón), nikoli hlasitostí nebo délkou, jako v některých jiných jazycích, jako je angličtina. Přízvučný tón se také liší od plně tónových jazyků, jako je vietnamština, thajština a spisovná čínština, ve kterých může mít prakticky každá slabika nezávislý tón. Někteří učenci tvrdili, že termín „přízvučný tón“ není souvisle definován a že přízvučné jazyky jsou pouze podkategorií tónových jazyků obecně. [1] Mezi jazyky, které byly popsány jako přízvučné, patří: většina dialektů srbochorvatštiny, slovinštiny, baltských jazyků, starořečtiny, védského sanskrtu, tlingitštiny, turečtiny, japonštiny, norštiny, švédštiny (ale ne ve Finsku), západní baskičtiny, [2] yaqui, [3] některé dialekty korejštiny, šanghajštiny [4] a livonštiny. Přízvučné jazyky mají tendenci spadat do dvou kategorií: ty s jedním tónovým obrysem (například vysokým nebo vysokým – nízkým) na přízvučné slabice, jako je tokijská japonština, západní baskičtina nebo perština; a ty, ve kterých se na přízvučné slabice může vyskytovat více než jeden tónový obrys, jako je pandžábština, švédština nebo srbochorvatština. V tomto druhém případě je přízvučná slabika často zdůrazněna také jiným způsobem. Některé jazyky považované za přízvučné mají kromě přízvučných slov také nepřízvučná slova (např. japonština a západní baskičtina); v jiných jsou všechna hlavní slova přízvučná (např. blackfoot a barasana). [5] Termín „přízvučný tón“ se také používá k označení jiné funkce, a to použití tónu při mluvení k selektivnímu zvýraznění (přízvuku) slabiky nebo móry ve frázi. [6]
Facebook Twitter