Daktylský hexametr (také známý jako hrdinský hexametr a rytmus eposu) je forma metra nebo rytmického schématu často používaného ve starořecké a latinské poezii. Schéma hexametru je obvykle následující (písmeno – značí dlouhou slabiku, u krátkou a u u pozici, která může být dlouhá nebo dvě krátké): | – u u | – u u | – u u | – u u | – u u | – – Zde "|" (svislá čára) označuje začátek stopy v řádku. Je zde tedy šest stop, z nichž každá je buď daktyl (– u u) nebo spondej (– –). První čtyři stopy mohou být daktyly, spondeje nebo jejich kombinace. Pátá stopa může být někdy také spondej, ale to je vzácné, protože nejčastěji je to daktyl. Poslední stopa je spondej. Hexametr je tradičně spojován s klasickou epickou poezií v řečtině i latině a byl proto považován za velkolepý styl západní klasické poezie. Některými známými příklady jeho použití jsou Homérova Ilias a Odyssea, Argonautika Apollonia Rhodského, Aeneis Vergilia, Metamorfózy Ovidia, Pharsalia Lucana (epos o Caesarově občanské válce), Argonautika Valeria Flacca a Thebais Statia. Hexametry však měly široké uplatnění i mimo epos. Řecká díla v hexametrech zahrnují Hésiodovy Práce a dny a Teogonie, Theokritovy Idyly a Kallimachovy hymny. V latině k nim patří Lucretiova filozofická De rerum natura, Vergiliovy Eklogy a Georgiky, 10. kniha Columellova příručky o zemědělství a také latinské satirické básně básníků Lucilia, Horatia, Persia a Juvenala. Hexametr se používal i v křesťanských dobách, například v Carmen paschale irského básníka Sedulia z 5. století a v satiře De contemptu mundi Bernarda z Cluny ze 12. století a mnoha dalších. Hexametry tvoří také součást elegické poezie v obou jazycích, elegický distich je řádek daktylského hexametru spojený s řádkem daktylského pentametru. Tato forma verše byla použita pro milostnou poezii Propertia, Tibula a Ovidia, pro Ovidiovy dopisy z vyhnanství a pro mnoho epigramů Martiala.
Facebook Twitter