Italská renesance Italská renesance (italsky: Rinascimento [rinaʃʃiˈmento]) bylo období v italských dějinách zahrnující 15. a 16. století. Toto období je známé počátečním rozvojem širší renesanční kultury, která se rozšířila po západní Evropě a znamenala přechod od středověku k moderní době. Zastánci "dlouhé renesance" tvrdí, že začala kolem roku 1300 a trvala přibližně do roku 1600. [1] V některých oblastech se obvykle uznává protorenesance, která začala kolem roku 1250. Francouzské slovo renesance (odpovídající italskému rinascimento) znamená "znovuzrození" a definuje toto období jako období kulturního obrození a obnoveného zájmu o klasickou antiku po staletích, která renesanční humanisté označovali jako "temný věk". Italský renesanční historik Giorgio Vasari použil ve svých Životech nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů z roku 1550 termín rinascita ("znovuzrození"), ale tento pojem se rozšířil až v 19. století po díle vědců, jako byli Jules Michelet a Jacob Burckhardt. Renesance začala v Toskánsku ve střední Itálii a soustředila se do města Florencie. [2] Florentská republika, jeden z několika městských států na poloostrově, získala ekonomickou a politickou významnost poskytováním úvěrů evropským monarchům a položením základů pro rozvoj kapitalismu a bankovnictví. [3] Renesanční kultura se později rozšířila do Benátek, srdce středomořské říše a ovládající obchodní cesty s východem od její účasti na křížových výpravách a po cestách Marca Pola mezi lety 1271 a 1295. Itálie tak obnovila kontakt se zbytky starověké řecké kultury, které poskytly humanistickým učencům nové texty. Renesance měla nakonec významný vliv na papežský stát a na Řím, který byl z velké části přestavěn humanistickými a renesančními papeži, jako byli Julius II. (vládl 1503-1513) a Lev X. (vládl 1513-1521), kteří se často zaplétali do italské politiky, zprostředkovávali spory mezi soupeřícími koloniálními mocnostmi a stavěli se proti protestantské reformaci, která začala kolem roku 1517. Italská renesance je známá svými úspěchy v malířství, architektuře, sochařství, literatuře, hudbě, filozofii, vědě, technice a průzkumu. V pozdním 15. století se Itálie stala uznávaným evropským lídrem ve všech těchto oblastech, a to v době Lodiho míru (1454-1494), který byl uzavřen mezi italskými státy. Italská renesance vrcholila v polovině 16. století, kdy domácí spory a zahraniční invaze uvrhly region do zmatků italských válek (1494-1559). Myšlenky a ideály italské renesance se však rozšířily do zbytku Evropy a od konce 15. století odstartovaly severní renesanci. Italští průzkumníci z námořních republik sloužili pod záštitou evropských monarchů a zahájili éru objevů. Mezi nejznámější z nich patří Kryštof Kolumbus (který plul pro Španělsko), Giovanni da Verrazzano (pro Francii), Amerigo Vespucci (pro Portugalsko) a John Cabot (pro Anglii). Italští vědci, jako byli Falloppio, Tartaglia, Galileo a Torricelli, hráli klíčovou roli ve vědecké revoluci a cizinci, jako byli Koperník a Vesalius, pracovali na italských univerzitách. Historiografové navrhli různé události a data 17. století, jako je ukončení evropských náboženských válek v roce 1648, jako znamení konce renesance. [4] Zprávy o protorenesanční literatuře obvykle začínají třemi velkými italskými spisovateli 14. století: Dantem Alighierim (Božská komedie), Petrarcou (Zpěvník) a Boccaccem (Dekameron). Mezi slavné lidové básníky renesance patří epičtí autoři Luigi Pulci (autor Morgante), Matteo Maria Boiardo (Orlando zamilovaný), Ludovico Ariosto (Orlando šílený) a Torquato Tasso (Osvobozený Jeruzalém, 1581). Spisovatelé 15. století, jako byl básník Poliziano (1454-1494) a platónský filozof Marsilio Ficino (1433-1499), provedli rozsáhlé překlady z latiny i řečtiny. Počátkem 16. století Baldassare Castiglione vyložil svou vizi ideálního gentlemana a dámy v Knize dvořana (1528), zatímco Niccolò Machiavelli (1469-1527) vrhl cynický pohled na la verità effettuale della cosa "účinnou pravdu věcí" v díle Vladař, napsaném v humanistickém stylu, především na paralelních starověkých a moderních příkladech virtù. Mezi historiky tohoto období patří sám Machiavelli, jeho přítel a kritik Francesco Guicciardini (1483-1540) a Giovanni Botero (Důvod státu, 1589). Tiskárna Aldine Press, kterou v roce 1494 založil tiskař Aldo Manuzio působící v Benátkách, vyvinula kurzívu a kapesní vydání, která se dala nosit v kapse; stala se první, která vydala tištěná vydání knih ve staré řečtině. Benátky se také staly rodištěm commedie dell'arte. Italské renesanční umění mělo po staletí dominantní vliv na následné evropské malířství a sochařství, a to díky umělcům, jako byli Leonardo da Vinci (1452-1519), Michelangelo (1475-1564), Raffael (1483-1520), Donatello (cca 1386-1466), Giotto (cca 1267-1337), Masaccio (1401-1428), Fra Angelico (cca 1395-1455), Piero della Francesca (cca 1415-1492), Domenico Ghirlandaio (1448-1494), Perugino (cca 1446-1523), Botticelli (cca 1445-1510) a Tizian (cca 1488-1576). Italská renesanční architektura měla podobný celoevropský dopad, jak ji praktikovali Brunelleschi (1377-1446), Leon Battista Alberti (1404-1472), Andrea Palladio (1508-1580) a Bramante (1444-1514). Mezi jejich díla patří florentská katedrála (postavená v letech 1296 až 1436), bazilika sv. Petra (postavená v letech 1506-1626) v Římě a Tempio Malatestiano (přestavěný cca 1450) v Rimini, stejně jako několik soukromých rezidencí. Hudební éra italské renesance vyznačovala se skladateli, jako byli Giovanni Pierluigi da Palestrina (cca 1525-1594), římská škola a později benátská škola, a zrozením opery prostřednictvím osobností, jako byl Claudio Monteverdi (1567-1643) ve Florencii. Ve filozofii myslitelé, jako byli Galileo, Machiavelli, Giordano Bruno (1548-1600) a Pico della Mirandola (1463-1494), zdůrazňovali naturalismus a humanismus, a odmítali tak dogma a scholastiku.
Facebook Twitter