Hokku (発句) je úvodní sloka japonské klasické propojené básně, renga, nebo jejího pozdějšího derivátu, renku (haikai no renga).
Od doby Macua Bašóa (1644–1694) se hokku začalo objevovat jako samostatná báseň a bylo také začleněno do haibunu (v kombinaci s prózou).
Na konci 19. století Masaoka Šiki (1867–1902) přejmenoval samostatné hokku na „haiku“ a tento termín se nyní obecně zpětně vztahuje na všechna hokku, která se objevují nezávisle na renku nebo renga, bez ohledu na to, kdy byla napsána.
Termín hokku se i nadále používá v původním smyslu, jako úvodní verš propojené básně.
Charakteristika hokku
Hokku se vyznačuje těmito vlastnostmi:
Kratkost: Hokku se skládá ze tří řádků s 5, 7 a 5 slabikami.
Sezónní slovo (kigo): Hokku obvykle obsahuje slovo, které odkazuje na roční období, ve kterém byla báseň napsána.
Překvapivý zvrat (kireji): Hokku často obsahuje slovo nebo frázi, která vytváří překvapivý zvrat nebo přerušení myšlenky.
Prostor pro interpretaci: Hokku se vyhýbá přímému vyjádření a místo toho nechává prostor pro interpretaci čtenáře.
Historie hokku
Hokku se vyvinulo z úvodních veršů renga, které se v Japonsku skládaly od 13. století. V 17. století se hokku začalo objevovat jako samostatná báseň díky básníkům jako Bašó a Buson.
Na konci 19. století Masaoka Šiki reformoval hokku a přejmenoval jej na „haiku“. Šiki zdůrazňoval jednoduchost, realismus a krátkost haiku.
Slavní básníci hokku
Mezi nejznámější básníky hokku patří:
Matsuo Bašó
Josa Buson
Kobajaši Issa
Masaoka Šiki
Taneda Santóka
Příklady hokku
Bašó:
> Starý rybník
> Žába skáče do vody
> Šplouchnutí
Buson:
> Větve se ohýbají
> Sněhové vločky na bambusu
> Zvuk ticha
Issa:
> Padající květy
> Spěchající děti
> Konec jara
Hokku v moderní době
Hokku zůstává populární básnickou formou i v moderní době. Básníci z celého světa se inspirují klasickými japonskými hokku a vytvářejí vlastní moderní interpretace.