Urdu poezie (Urdu: اُردُو شاعرى Urdū šāʿirī) je tradicí poezie a má mnoho různých forem. Dnes je důležitou součástí kultury Indie a Pákistánu. Podle Nasíra Turábího existuje pět hlavních básníků Urdu: Mír Takí Mír (zemřel 1810), Mírzá Galíb (zemřel 1869), Mír Anís (zemřel 1874), Muhammad Iqbál (zemřel 1938) a Džóš Malíhábádí (zemřel 1982). Jazyk Urdu dosáhl svého vrcholu za britské nadvlády a získal oficiální status. Všichni slavní spisovatelé jazyka Urdu, včetně Galíba a Iqbála, získali britská stipendia. Po rozdělení Indie v roce 1947 se její hlavní básníci a učenci rozdělili podle nacionalistických linií. Poezie Urdu je však ceněna v obou národech. Tradici pokračují jak muslimové, tak hinduisté z obou stran hranice. Je to v zásadě performativní poezie a její recitál, někdy improvizovaný, se koná na mušairách (poetických výstavách). Ačkoli její tarannum saaz (zpěvný aspekt) v posledních desetiletích prošel zásadními změnami, její popularita mezi masami zůstává nezměněna. Mušairy se dnes konají ve velkoměstských oblastech po celém světě díky kulturnímu vlivu jihoasijské diaspory. Zpěv ghazalů a qawwalí jsou také důležitými výstavními formami poezie Urdu.
Facebook Twitter