Gertruda Bellová Gertruda Bellová, narozená jako Gertrude Margaret Lowthian Bell (14. července 1868 – 12. července 1926), byla anglická spisovatelka, cestovatelka, politická důstojnice, správkyně a archeoložka. Většinu svého života strávila průzkumem a mapováním Blízkého východu a díky svým znalostem a kontaktům získaným během rozsáhlých cest se stala velmi vlivnou v britské imperiální politice jako arabistka. Během svého života byla vysoce ceněna a důvěřována britskými úředníky, jako byl například vysoký komisař pro Mezopotámii Percy Cox, což jí dalo velký vliv. Zúčastnila se jak na pařížské mírové konferenci v roce 1919 (stručně), tak na káhirské konferenci v roce 1921, která pomohla rozhodnout o územních hranicích a vládách Blízkého východu po válce jako součást rozdělení Osmanské říše. Bellová věřila, že hybná síla arabského nacionalismu je nezastavitelná a že by se britská vláda měla spojit s nacionalisty, než proti nim stát. Společně s T. E. Lawrencem prosazovala nezávislé arabské státy na Blízkém východu po zhroucení Osmanské říše a podporovala instalaci hašemitských monarchií v dnešním Jordánsku a Iráku. Bellová vyrůstala v privilegovaném prostředí, které jí umožnilo vzdělání na Oxfordské univerzitě, cestovat po světě a seznámit se s lidmi, kteří se později stali vlivnými politiky. Při svých cestách se stala zdatnou horolezkyní a jezdkyní. Vyjadřovala velkou náklonnost k Blízkému východu a navštívila Qajar Írán, Sýrii-Palestinu, Mezopotámii, Malou Asii a Arábii. Zúčastnila se archeologických vykopávek v době velkého kvasu a nových objevů a osobně financovala vykopávky v Binbirkilise v Malé Asii. V letech 1913–1914 cestovala během rozsáhlé cesty severní částí Arabského poloostrova v oblasti Ha'il a byla jednou z mála západních osob, která v té době tuto oblast viděla. Vypuknutí první světové války v srpnu 1914 a vstup Osmanské říše do války o několik měsíců později na straně Německa zvrátil status quo na Blízkém východu. Nakrátko se připojila k Arabskému úřadu v Káhiře, kde pracovala s T. E. Lawrencem. Na žádost rodinného přítele lorda Hardingeho, místokrále Indie, se v roce 1917 připojila k britské správě v osmanské Mezopotámii, kde působila jako politická důstojnice a orientální tajemnice tří vysokých komisařů: byla jedinou ženou v tak vysoce postavených civilních rolích v Britském impériu. Bellová také podporovala věc převážně městského sunnitského obyvatelstva v jejich snahách modernizovat Irák. Zbytek svého života strávila převážně v Bagdádu a byla klíčovou postavou při budování národa, který se nakonec stal Iráckým královstvím. Setkala se a spřátelila se s velkým počtem Iráčanů ve městech i na venkově a byla důvěrnicí a spojenkyní nového iráckého krále Faisala. Ke konci svého života byla z irácké politiky odsunuta na vedlejší kolej. Faisal, který možná viděl, že stále potřebuje něco, čím by se zaměstnala, ji jmenoval čestnou ředitelkou památek Iráku, kde se vrátila ke své původní lásce k archeologii. V této roli pomohla modernizovat postupy a katalogizovat nálezy, což vše pomohlo zabránit neoprávněnému rabování artefaktů. Podporovala vzdělávání iráckých žen, působila jako prezidentka bagdádské knihovny (budoucí Irácká národní knihovna) a založila Irácké muzeum jako místo pro vystavování archeologických pokladů země. Zemřela v roce 1926 na předávkování prášky na spaní, což byla pravděpodobně sebevražda, i když byla bez ohledu na to ve špatném zdravotním stavu. Bellová hodně psala. Přeložila knihu perské poezie; vydala několik knih popisujících její cesty, dobrodružství a vykopávky; a během první světové války posílala do Anglie neustálý proud dopisů, které ovlivnily vládní myšlení v době, kdy se jen málo Angličanů vyznalo v současném Blízkém východu.
Facebook Twitter