Řecké chrámy (starořecky: ναός, romanizováno: naós, doslova „obydlí“, sémanticky odlišné od latinského templum, „chrám“) byly stavby postavené k umístění soch božstev v řeckých svatyních ve starověkém řeckém náboženství. Vnitřní prostory chrámů nesloužily jako místa setkávání, protože oběti a rituály věnované příslušnému nebeskému (bohovi nebo bohyni, kteří nesídlí na Zemi) božstvu se konaly mimo ně, v širším okrsku svatyně, který mohl být velký. Chrámy byly často využívány k uložení votivních darů. Jsou nejdůležitějším a nejrozšířenějším dochovaným typem stavby v řecké architektuře. V helénistických královstvích jihozápadní Asie a severní Afriky budovy určené k plnění funkcí chrámu často i nadále následovaly místní tradice. I když je patrný řecký vliv, tyto stavby nejsou obvykle považovány za řecké chrámy. To platí například pro grécko-parthské a baktrijské chrámy nebo pro Ptolemaiovské příklady, které následují egyptskou tradici. Většina řeckých chrámů byla orientována astronomicky. Mezi 9. stoletím př. n. l. a 6. stoletím př. n. l. se starověké řecké chrámy vyvinuly z malých hliněných cihlových struktur na dvoupodlažní monumentální „peripterální“ budovy s kolonádou na všech stranách, často dosahující výšky přes 20 metrů (bez střechy). Stylisticky se řídily specifickými architektonickými řády. Zatímco původně byl rozdíl mezi dórským a iónským řádem, třetí alternativa vznikla na konci 3. století př. n. l. s korintským řádem. Byla vyvinuta řada různých půdorysů, z nichž každý mohl být kombinován s nástavbou v různých řádech. Chrámy byly ve řeckém světě ničeny v důsledku válek nebo nedostatku oprav. Některé z těchto chrámů, jako například chrám Poseidona Sótéra (Zachránce), byly po porážce Perské říše v roce 449 př. n. l. přestavěny mimo Atény. Od 3. století př. n. l. se výstavba velkých chrámů stala méně běžnou; po krátkém rozkvětu ve 2. století př. n. l. téměř úplně ustala v 1. století př. n. l. Poté byly zahájeny pouze menší stavby, zatímco starší chrámy byly nadále renovovány nebo dokončovány, pokud byly v nedokončeném stavu. Řecké chrámy byly navrženy a postaveny podle stanovených proporcí, většinou určených spodním průměrem sloupů nebo rozměry základů. Téměř matematická přísnost základních návrhů tak byla zmírněna optickými vylepšeními. Navzdory stále rozšířenému idealizovanému obrazu byly řecké chrámy malovány, takže jasně červené a modré barvy kontrastovaly s bílou barvou stavebních kamenů nebo štuku. Elaborovanější chrámy byly vybaveny velmi bohatou figurální výzdobou v podobě reliéfů a soch na štítu. Stavbu chrámů obvykle organizovala a financovala města nebo správy svatyní. Takové budovy mohli sponzorovat také soukromé osoby, zejména helénističtí vládci. V pozdním helénistickém období vedl jejich klesající finanční bohatství spolu s postupnou začleněním řeckého světa do římského státu, jehož úředníci a vládci převzali roli sponzorů, ke konci výstavby řeckých chrámů. Nové chrámy nyní patřily do tradice římského chrámu, který se navzdory velmi silnému řeckému vlivu na něj snažil o jiné cíle a řídil se jinými estetickými principy (pro srovnání viz jiný článek). Hlavní chrámová budova stála ve větším okrsku nebo temenos, obvykle obklopeném peribolovým plotem nebo zdí; celek se obvykle nazývá „svatyně“. Akropole v Aténách je nejslavnějším příkladem, i když byla zřejmě obehnána hradbami jako citadela ještě předtím, než tam byl kdy postaven chrám. Mohlo by to zahrnovat mnoho vedlejších budov, posvátné háje nebo prameny, zvířata zasvěcená božstvu a někdy i lidi, kteří hledali útočiště před zákonem, který některé chrámy nabízely, například uprchlíkům otrokům.
Facebook Twitter