Katedrály, kolegiátní kostely a klášterní kostely opatství a převorství mají často komplexní strukturální podoby, které se vyskytují méně často v kostelech farních. Mají také tendenci vykazovat vyšší úroveň současného architektonického stylu a práce uznávaných řemeslníků a zaujímají církevní i společenské postavení, které běžný farní kostel málokdy má. Tyto kostely patří obecně mezi nejkrásnější budovy v okolí a jsou zdrojem regionální hrdosti. Mnohé z nich patří mezi světově nejznámější architektonická díla. Patří mezi ně Bazilika svatého Petra, katedrála Notre-Dame de Paris, katedrála v Kolíně nad Rýnem, katedrála v Salisbury, katedrála v Antverpách, katedrála v Praze, katedrála v Lincolnu, bazilika Saint-Denis, Santa Maria Maggiore, bazilika San Vitale, bazilika svatého Marka, Westminsterské opatství, katedrála svatého Bazila, nedokončená Sagrada Família Antoni Gaudího a starobylá katedrála Hagia Sofia v Istanbulu, nyní mešita. Nejstarší velké kostely pocházejí z pozdní antiky. Jak se křesťanství a stavba kostelů šířily po celém světě, závisel způsob jejich výstavby na místních materiálech a místních technikách. Vyvíjely se různé architektonické styly a jejich móda se šířila zřizováním klášterních řádů, vysíláním biskupů z jednoho regionu do druhého a cestováním mistrů kameníků, kteří sloužili jako architekti. Po sobě jdoucí styly velkých kostelních budov v Evropě jsou známé jako raně křesťanské, byzantské, románské, gotické, renesanční, barokní, rokokové, neoklasicistní a různé obrozenecké styly od konce 18. do počátku 20. století a poté moderní. Základem každého z akademických stylů jsou regionální charakteristiky. Některé z těchto charakteristik jsou tak typické pro určitou zemi nebo region, že se objevují bez ohledu na styl v architektuře kostelů navržených o mnoho století později.
Facebook Twitter