Sochařství v Indickém subkontinentu
Jedna z prvních vyobrazení Buddhy, 1. - 2. století našeho letopočtu, Gandhára
Umělecké formy Indie
Náboženství
Hinduismus
Sikhismus
Džinismus
Buddhismus
Období
Údolí Indu
Maurjovská říše
Indo-řecké království
Indo-skytské království
Greco-buddhistické království
Kušánská říše
Guptovská říše
Pandjovská říše
Pallavská říše
Čólská říše
Indo-islámské období
Mughalská říše
Technika
Jeskynné malby
Skalní architektura
Starověká architektura
Sochařství
Malířství
Lokality
Bhimbetka
Mathura
Gandhára
Sančí
Bhárhút
Jeskyně Barabar
Adžanta
Khajuraho
Viz také
Indické dějiny
Indická kultura
Asijské umění
Portál výtvarného umění
Sochařství v Indickém subkontinentu
Sochařství v Indickém subkontinentu se skládá především ze soch z kamene, kovu nebo terakoty, částečně kvůli klimatu, které ztěžuje dlouhodobé přežití organických materiálů. Je zřejmé, že v těchto obdobích bylo rozšířené malířství a sochařství ze dřeva a slonoviny, ale dochovalo se jen několik málo děl.
Všechna hlavní indická náboženství, po váhavých začátcích, rozvinula využívání náboženských soch kolem začátku našeho letopočtu a používání kamene se stalo stále rozšířenějším.
Nejstarší známé sochy v Indickém subkontinentu pocházejí z civilizace v Údolí Indu a předchází jí rozšířenější tradice malých terakotových figurek, většinou žen nebo zvířat. Po pádu civilizace v Údolí Indu existuje jen málo záznamů o větších sochách až do buddhistické éry, kromě pokladu měděných figurek z Daimabadu z období kolem roku 1500 př. n. l.
Velká tradice indického monumentálního sochařství z kamene se tedy zdá začínat poměrně pozdě, za vlády Ašóky od 270 do 232 př. n. l., a jeho Ašókovy pilíře, které postavil po celé Indii, nesoucí jeho edikty a zakončené slavnými sochami zvířat, většinou lvů, z nichž se zachovalo šest. Z raně buddhistických poutních stúp, především v Sančí, se zachovalo velké množství figurální plastiky, většinou v reliéfu; ty se pravděpodobně vyvinuly z tradice používání dřeva, která zahrnovala i hinduismus.
Ve 2. až 1. století př. n. l. v dalekém severním Indii, v grécko-buddhistickém umění Gandháry z dnešního jižního Afghánistánu a severního Pákistánu, se sochy staly explicitnějšími a zobrazovaly epizody z Buddhova života a učení. Růžový pískovcový hinduistické, džinistické a buddhistické sochy z Mathury z 1. až 3. století našeho letopočtu odrážely jak domorodé indické tradice, tak západní vlivy přijímané prostřednictvím grécko-buddhistického umění Gandháry a účinně položily základ pro následné indické náboženské sochařství. Tento styl se rozvinul a rozšířil po většině Indie za Guptovské říše (přibližně 320-550 n. l.), která zůstává "klasickým" obdobím indického sochařství, pokrývajícím rané jeskyně Ellora, i když jeskyně Elefanta jsou pravděpodobně o něco pozdější.
Pozdější sochařství ve velkém měřítku zůstává téměř výhradně náboženské a obecně poměrně konzervativní, často se vrací k jednoduchým čelním stojicím pozicím božstev, i když doprovodní duchové, jako jsou apsary a jakši, mají často smyslně křivolaké pozice. Řezba je často velmi detailní, s propracovaným pozadím za hlavní postavou ve vysokém reliéfu. Slavné bronzy z dynastie Čóla (přibližně 850-1250 n. l.) z jižní Indie, z nichž mnohé byly určeny k nošení v průvodech, zahrnují ikonickou podobu Šivy jako Nataradži, zatímco masivní žulové řezby z Mahabalipuramu pocházejí z předchozí dynastie Pallava.