Lenivci Lenivci jsou různorodou skupinou vyhynulých lenochodů v savčím nadřádu Xenarthra. Lenivci se značně lišili velikostí, přičemž největší rody Megatherium a Eremotherium dosahovaly velikosti slonů. Lenivci jsou parafyletická skupina, protože se předpokládá, že žijící stromoví lenochodi se vyvinuli z předků pozemních lenochodů. Raný vývoj pozemních lenochodů probíhal během pozdního paleogénu a neogénu v Jižní Americe, když byl kontinent izolovaný. Při svém nejranějším výskytu v záznamu fosílií byli pozemní lenochodi již odlišní na úrovni čeledí. Lenochodi se rozšířili do Velkých Antil během oligocénu a přítomnost ostrovů mezi americkými kontinenty v miocénu umožnila rozšíření některých druhů do Severní Ameriky. Byli odolní, jak dokládá jejich vysoká druhová rozmanitost a přítomnost v široké škále prostředí, sahajících od dalekého jihu Patagonie (přírodní památka Cueva del Milodón) až po Aljašku. Lenivci a xenarthrané jako celek představují jednu z úspěšnějších jihoamerických skupin během velké americké výměny po spojení Severní a Jižní Ameriky na konci pliocénu, kdy řada rodů pozemních lenochodů migrovala na sever. Jeden rod, Thalassocnus, se dokonce přizpůsobil životu v moři podél pacifického pobřeží Jižní Ameriky během pozdních miocénních a pliocénních epoch. Pozemní lenochodi náhle vyhynuli na americké pevnině jako součást kvartérní extinkční události na konci pleistocénu, asi před 12 000 lety, spolu s většinou ostatních velkých savců v Americe. Jejich vyhynutí bylo způsobeno lovem nově příchozími lidmi a/nebo změnou klimatu. Je známo několik míst, kde lidé těsně před jejich vyhynutím lovili pozemní lenochody. Karibští pozemní lenochodi, poslední přeživší, žili na Antilách, možná až do roku 1550 př. n. l. Radiokarbonové datování však naznačuje, že poslední výskyt Megalocnus na Kubě byl mezi 2819 a 2660 př. n. l. V Karibiku přežili o 5 000–6 000 let déle než na americké pevnině, což souvisí s pozdější kolonizací této oblasti lidmi.
Facebook Twitter