Bílé otroctví (také bílý obchod s otroky nebo obchod s bílými otroky) odkazuje na otroctví Evropanů, ať už ze strany neevropanů (jako jsou západní Asiaté a severoafričané), nebo ze strany jiných Evropanů (například otroci na lodních galérách nebo thrallů Vikingů). Otroci evropského původu byli přítomni ve starověkém Římě a v islámském světě, jako je arabský obchod s otroky, obchod s otroky Barbary, obchod s otroky v Černém moři a Osmanská říše. Bylo zotročeno mnoho různých typů bílých lidí. Na evropském kontinentu za feudalismu existovaly různé formy postavení vztahující se na lidi (jako nevolník, bordar, měšťan, tulák a otrok), kteří byli zavázáni nebo nuceni pracovat bez mzdy. Během arabského obchodu s otroky byli Evropané jedněmi z těch, s nimiž Arabové obchodovali. Termín Saqaliba (arabsky: صقالبة) se často používal ve středověkých arabských zdrojích k označení slovanských otroků, s nimiž obchodovali arabští obchodníci, ale mohl se také vztahovat obecněji na střední, jižní a východní Evropany, s nimiž Arabové také obchodovali, jakož i na všechny evropské otroky v některých muslimských oblastech, jako je Španělsko, včetně těch, kteří byli uneseni při nájezdech na křesťanská království Španělska. Během období Fátimovského chalífátu (909–1171) byla většina otroků Evropany, kteří byli odvezeni podél evropských pláží a během konfliktů. Obdobně byl osmanský obchod s otroky, který zahrnoval evropské zajatce, často podněcován nájezdy na evropská území nebo byli odvezeni jako děti formou krvavé daně od rodin občanů dobytých území, aby sloužili říši pro různé funkce. V polovině 19. století se termín „bílé otroctví“ používal k popisu křesťanských otroků, kteří byli prodáni do obchodu s otroky Barbary. Moderní právní termín se vztahuje spíše na sexuální otroctví, nucenou prostituci a obchodování s lidmi, s menším zaměřením na rasu obětí nebo pachatelů.
Facebook Twitter