Islámské názory na otroctví Otroctví bylo základním prvkem života v předislámské Arábii a okolních zemích. Korán a hadísy (výroky Mohameda) se otroctvím zabývají rozsáhle, předpokládají jeho existenci jako součást společnosti, ale považují ho za výjimečný stav a omezují jeho rozsah. Raná islámská dogma zakazovala zotročování dhimmiů, svobodných členů islámské společnosti, včetně nemuslimů, a stanovila si za cíl regulovat a zlepšovat podmínky lidského otroctví. Islámské právo považovalo za zákonné otroky pouze ty ne-muslimy, kteří byli uvězněni nebo koupeni za hranicemi islámské vlády, nebo syny a dcery otroků již v zajetí. V pozdějším klasickém islámském právu je téma otroctví pojednáno velmi podrobně. Otroctví v islámském právu není založeno na rase nebo etnicitě. Ačkoli neexistoval žádný právní rozdíl mezi bílými evropskými a černými africkými otroky, v některých muslimských společnostech byli zaměstnáni v různých rolích. Otroci v islámu byli většinou přiděleni do sektoru služeb, včetně konkubín, kuchařů a vrátných. Byli také ti, kteří byli vojensky vycvičeni, konvertovali k islámu a byli osvobozeni, aby sloužili jako vojáci; to byl případ mamlúků, kteří se později zmocnili moci svržením svých muslimských pánů, Ajjúbovců. V některých případech vedlo také kruté zacházení s otroky k pozoruhodným povstáním, jako bylo povstání Zanj. Bernard Lewis uvádí, že v pozdějších dobách se s domácími otroky, ačkoli byli vystaveni strašným útrapám od doby jejich zajetí až do jejich konečného určení, zdálo se, že bylo zacházeno poměrně dobře, jakmile byli umístěni do rodiny a do určité míry přijati jako členové domácnosti. Muslimský obchod s otroky byl nejaktivnější v západní Asii, východní Evropě a subsaharské Africe. Muslimští obchodníci vyvezli až 17 milionů otroků na pobřeží Indického oceánu, na Blízký Východ a do severní Afriky. Abolitionistická hnutí začala růst v 19. století, vyvolaná jak muslimskými reformátory, tak diplomatickým tlakem ze strany Británie. První muslimskou zemí, která zakázala otroctví, bylo Tunisko v roce 1846. Během 19. a počátku 20. století všechny velké muslimské země, ať už nezávislé nebo pod koloniální nadvládou, zakázaly obchod s otroky a/nebo otroctví. Nizozemská východní Indie zrušila otroctví v roce 1860, zatímco Britská Indie zrušila otroctví v roce 1862. Osmanská říše zakázala africký obchod s otroky v roce 1857 a čerkeský obchod s otroky v roce 1908, zatímco Egypt zrušil otroctví v roce 1895, Afghánistán v roce 1921 a Persie v roce 1929. V některých muslimských zemích na Arabském poloostrově a v Africe bylo otroctví zrušeno ve druhé polovině 20. století: v roce 1962 v Saúdské Arábii a Jemenu, v Ománu v roce 1970, v Mauritánii v roce 1981. Otroctví však bylo v posledních letech dokumentováno, navzdory jeho nezákonnosti, v muslimských zemích v Africe, včetně Čadu, Mauritánie, Nigeru, Mali a Súdánu. Mnoho raných konvertitů k islámu bylo chudých a bývalých otroků. Jedním z pozoruhodných příkladů je Bilál ibn Rabáh al-Habashí.
Facebook Twitter