Propuštění otroků Propuštění otroků, neboli manumise, je akt osvobození otroků jejich majiteli. Různé přístupy k propuštění otroků se vyvíjely v závislosti na době a místě konkrétní společnosti. Historička Verene Shepherd uvádí, že nejrozšířenějším pojmem je bezplatné propuštění otroků, „udělení svobody zotročeným osobám otrokáři před koncem otrokářského systému“. Motivace k propuštění otroků byly složité a rozmanité. Zaprvé, mohlo se jednat o sentimentální a benevolentní gesto. Jedním z typických scénářů bylo osvobození oddaného služebníka v mistrově vůli po dlouhých letech služby. Důvěryhodný správce mohl být propuštěn jako gesto vděčnosti. Pro ty, kteří pracovali jako zemědělští dělníci nebo v dílnách, bylo jen málo pravděpodobné, že by si jich někdo všiml. Obecně bylo častější, že svoboda byla udělena starším otrokům. Za rané Římské říše byly stanoveny limity počtu otroků, kteří mohli být osvobozeni v závětích (lex Fufia Caninia, 2 př. n. l.), což naznačuje, že to bylo široce využíváno. Osvobození otroků mohlo sloužit pragmatickým zájmům majitele. Vyhlídka na propuštění otroků působila jako pobídka, aby byli otroci pracovití a poslušní. Římští otroci dostávali mzdu (peculium), kterou si mohli našetřit, aby si koupili svobodu. Manumisní smlouvy nalezené v hojné míře v Delfách (Řecko) podrobně uvádějí předpoklady pro osvobození.
Facebook Twitter