Historie Číny Historie Číny se táhne přes několik tisíciletí a zahrnuje rozsáhlou geografickou oblast. Každý region, který je dnes považován za součást čínského světa, zažil období jednoty, rozdělení, prosperity a bojů. Čínská civilizace se poprvé objevila v údolí Žluté řeky, které spolu s povodím Jang-c'-ťiang tvoří geografické jádro čínské kulturní sféry. Čína si zachovává bohatou rozmanitost etnických a jazykových skupin lidí. Tradičním pohledem na čínskou historii je dynastický cyklus: císařské dynastie vznikají a zanikají a jsou jim připisovány určité úspěchy. V celém tomto vyprávění se prolíná myšlenka, že čínskou civilizaci lze vysledovat jako nepřetržitou nit po mnoho tisíců let do minulosti, což z ní činí jednu z kolébek civilizace. V různých dobách kontrolovaly státy reprezentující dominantní čínskou kulturu přímo oblasti sahající až na západ k pohoří Tchien-šan, Tarimské pánvi a Himalájím, na sever k Sajanům a na jih k deltě Rudé řeky. V období neolitu začaly podél Žluté řeky a Jang-c'-ťiang vznikat stále složitější politické celky. Erlitouská kultura ve střední Číně je někdy ztotožňována s dynastií Sia (3. tisíciletí př. n. l.) tradiční čínské historiografie. Nejstarší dochované čínské písmo pochází zhruba z roku 1250 př. n. l. a sestává z věšteb vyrytých na věštebních kostech. Čínské bronzové nápisy, rituální texty věnované předkům, tvoří další velký korpus raného čínského písma. K nejstarším vrstvám dochované literatury v čínštině patří poezie, věštění a záznamy oficiálních projevů. Předpokládá se, že Čína je jedním z mála míst, kde došlo k nezávislému vynálezu písma, a nejstarší dochované záznamy ukazují již vyspělý psaný jazyk. Kultura, na kterou si vzpomínají nejstarší dochované literární památky, je kultura dynastie Čou (asi 1046 - 256 př. n. l.), čínský axiální věk, během něhož byl zaveden Mandát nebes a byly položeny základy pro filozofie jako konfucianismus, taoismus, legalismus a wuxing. Čínu poprvé sjednotil v roce 221 př. n. l. pod jednu císařskou říši Čchin Š'-chuang-ti. Byla standardizována pravopis, váhy, míry a zákony. Krátce poté vstoupila Čína do své klasické éry s dynastií Chan (206 př. n. l. - 220 n. l.), která znamenala kritické období. Termín pro čínský jazyk je dodnes "chanský jazyk" a dominantní čínská etnická skupina je známá jako Chanové. Čínská říše v tomto období dosáhla některých svých nejvzdálenějších zeměpisných rozsahů. Konfucianismus byl oficiálně schválen a jeho základní texty byly upraveny do přijatých forem. Bohaté rodiny vlastníků půdy nezávislé na staré aristokracii začaly získávat značnou moc. Chanskou technologii lze považovat za srovnatelnou s technologií soudobé Římské říše: masová výroba papíru pomohla rozšířit písemné dokumenty a psaný jazyk tohoto období se používal po tisíciletí poté. Čína se stala mezinárodně známá svým hedvábnictvím. Když chanský císařský řád po čtyřech stoletích nakonec zkolaboval, vstoupila Čína do stejně dlouhého období rozdělení, během něhož začal buddhismus výrazně ovlivňovat čínskou kulturu, zatímco kaligrafie, umění, historiografie a vyprávění příběhů vzkvétaly. Bohaté rodiny se v některých případech staly mocnějšími než ústřední vláda. Údolí řeky Jang-c'-ťiang bylo začleněno do dominantní kulturní sféry. Období jednoty začalo v roce 581 dynastií Suej, která brzy ustoupila dlouhodobé dynastii Tchang (608-907), považované za další čínský zlatý věk. Dynastie Tchang zažila rozkvět vědy, techniky, poezie, ekonomiky a geografického vlivu. První oficiálně uznaná čínská císařovna, Wu Ce-tchien, vládla v prvním století dynastie. Buddhistickou víru přijali císaři z dynastie Tchang. "Lidé z Tchang" je další běžný název pro etnickou skupinu Chanů. Po rozpadu Tchang zažila dynastie Sung (960-1279) maximální rozsah císařského čínského kosmopolitního rozvoje. Byl zaveden mechanický tisk a mnohé z nejstarších dochovaných svědectví o určitých textech jsou dřevořezy z této éry. Sungský vědecký pokrok byl na světové úrovni, srovnatelný se soudobou Chórezmskou říší, a císařský zkušební systém dal ideologickou strukturu politické byrokracii. Konfucianismus a taoismus byly plně spojeny v neokonfucianismu. Nakonec Mongolská říše dobyla celou Čínu a v roce 1271 založila dynastii Jüan. V té době začaly narůstat kontakty s Evropou. K úspěchům následné dynastie Ming (1368-1644) patří celosvětový průzkum, jemný porcelán a mnoho dochovaných veřejných stavebních projektů, jako jsou ty, které obnovily Velký kanál a Velkou čínskou zeď. Tři ze čtyř klasických čínských románů byly napsány za dynastie Ming. Dynastii Ming, která následovala, vládli etničtí Mandžuové. Císař Čchien-lung (vládl 1735-1796) zadal vypracování kompletní encyklopedie císařských knihoven, která měla téměř miliardu slov. Císařská Čína dosáhla za dynastie Čching svého největšího územního rozsahu, ale Čína se stále více dostávala do konfliktu s evropskými mocnostmi, což vyvrcholilo opiovými válkami a následnými nerovnými smlouvami. Sinchajská revoluce z roku 1911, vedená Sunjatsenem a dalšími, vytvořila moderní Čínskou republiku. Od roku 1927 zuřila nákladná občanská válka mezi republikánskou vládou pod vedením Čankajška a Čínskou rudou armádou a rozdělenou zemi napadla také industrializovaná Japonská říše. Po vítězství komunistů vyhlásil Mao Ce-tung v roce 1949 Čínskou lidovou republiku (ČLR) a republika se stáhla na Tchaj-wan. Obě vlády si stále nárokují výhradní legitimitu. ČLR postupně získala většinu diplomatického uznání a status Tchaj-wanu zůstává sporný. V letech 1966 až 1976 pomohla Kulturní revoluce na čínské pevnině upevnit Mao Ce-tungovu moc ke konci jeho života. Po jeho smrti zahájila vláda pod vedením Teng Siao-pchinga hospodářské reformy a stala se nejrychleji rostoucí hlavní ekonomikou světa. Čína byla po celá desetiletí nejlidnatějším národem světa, dokud ji v roce 2023 nepředčila Indie.
Facebook Twitter