Římská říše Římská říše byla post-republikánský stát starověkého Říma a obecně se tím rozumí období a území ovládané Římany po nástupu Octaviana k samostatné vládě pod principátem v roce 31 př. n. l. Zahrnovala území v Evropě, severní Africe a západní Asii a vládli jí císaři. Pád Západořímské říše v roce 476 konvenčně označuje konec klasického starověku a začátek středověku. Řím rozšířil svou vládu na většinu Středomoří a za něj, ale byl silně destabilizován občanskými válkami a politickými konflikty, které vyvrcholily vítězstvím Octaviana nad Markem Antoniem a Kleopatrou v bitvě u Actia v roce 31 př. n. l. a následným dobytím Ptolemaiovského království v Egyptě. V roce 27 př. n. l. udělil římský senát Octavianovi rozsáhlou moc (imperium) a nový titul Augustus, čímž se stal prvním římským císařem monarchie s Římem jako jediným hlavním městem. Rozsáhlá římská území byla organizována v senátních a císařských provinciích. První dvě století Říše zažila období nebývalé stability a prosperity známé jako Pax Romana (doslova „římský mír“). Řím dosáhl svého největšího územního rozsahu za Trajána (98–117 n. l.); období rostoucích problémů a úpadku začalo za Commoda (180–192). Ve 3. století prošla Říše krizí, která ohrožovala její existenci, protože se od římského státu odtrhly galské a palmýrské říše a Říši vedla řada krátkodobých císařů. Byla sjednocena za Aureliana (vládl 270–275). Diocletianus zřídil v roce 286 dva různé císařské dvory v řeckém východě a latinském západě; křesťané se dostali k moci ve 4. století po milánském ediktu. Císařské sídlo se v roce 330 přesunulo z Říma do Byzance, přejmenované na Konstantinopol po Konstantinovi Velikém. Období stěhování národů, zahrnující velké invaze germánských národů a Hunů pod vedením Attily, vedlo k úpadku Západořímské říše. S pádem Ravenny do rukou germánských Herulů a sesazením Romula Augusta v roce 476 Odoakerem se Západořímská říše nakonec zhroutila. Východořímská říše přežila další tisíciletí s Konstantinopolem jako jediným hlavním městem až do pádu města v roce 1453. Vzhledem k rozsahu a trvání Říše měly její instituce a kultura trvalý vliv na rozvoj jazyka, náboženství, umění, architektury, literatury, filozofie, práva a forem vlády na jejích územích. Latina se vyvinula v románské jazyky, zatímco středověká řečtina se stala jazykem východu. Přijetí křesťanství Říší vedlo ke vzniku středověkého křesťanstva. Římské a řecké umění mělo hluboký vliv na italskou renesanci. Římská architektonická tradice sloužila jako základ pro románskou, renesanční a neoklasicistní architekturu a ovlivnila islámskou architekturu. Znovuobjevení klasické vědy a technologie (které tvořily základ islámské vědy) ve středověké Evropě vedlo k vědecké renesanci a vědecké revoluci. Mnoho moderních právních systémů, jako je Napoleonský zákoník, vychází z římského práva, zatímco republikánské instituce Říma ovlivnily městské republiky v Itálii ve středověku, rané Spojené státy a moderní demokratické republiky.
Facebook Twitter