Meroitské písmo Meroitské písmo je soustava dvou abugidních písem, která byla vyvinuta pro zápis meroitského jazyka na počátku meroitského období (3. století př. n. l.) království Kuš. Dvě písma jsou meroitská kurzíva, odvozená od démotického egyptského písma, a meroitské hieroglyfy, odvozené od egyptských hieroglyfů. Meroitská kurzíva je nejrozšířenějším písmem, tvoří přibližně 90 % všech textů, a předchází o století nebo více nejstaršímu dochovanému meroitskému hieroglyfickému nápisu. Řecký historik Diodóros Sicilský (kolem 50 př. n. l.) popsal obě písma ve své knize Bibliotheca historica, knize III (Afrika), kapitole 4. Poslední známý meroitský nápis je meroitský kurzívní nápis Blemmyjského krále Kharamadoyeho z sloupu v chrámu v Kalabši (REM 0094), který byl nedávno datován do let 410/450 n. l. Před meroitským obdobím se k zápisu kušitských jmen a lexikálních položek používaly egyptské hieroglyfy. Ačkoli království Kuš zaniklo s pádem královského hlavního města Meroë, jazyk a kurzívní písmo se po této události ještě nějakou dobu používaly. Během christianizace Núbie v 6. století byly kušitský jazyk a kurzívní písmo nahrazeny byzantskou řečtinou, koptštinou a starou núbijštinou. Staré núbijské písmo, odvozené od unciálního řeckého písma, přidalo tři meroitská kurzívní písmena: ne, w(a) a možná kh(a) pro staronúbijské [š], [w – u] a [x] v uvedeném pořadí. Toto přidání meroitských kurzívních písmen naznačuje, že vývoj starého núbijského písma začal alespoň dvě století před jeho prvním úplným doložením v pozdním 8. století a/nebo že znalost kušitského jazyka a písma byla zachována až do 8. století. Písmo rozluštil v roce 1909 Francis Llewellyn Griffith, britský egyptolog, na základě meroitského pravopisu egyptských jmen. Samotný meroitský jazyk však zůstává špatně pochopen. Na konci roku 2008 byl nalezen první úplný královský věnovací nápis, který může pomoci potvrdit nebo vyvrátit některé ze současných hypotéz. Nejdelší nalezený nápis je v Muzeu výtvarných umění v Bostonu.
Facebook Twitter