Římské námořnictvo Římské námořnictvo (latinsky classis, doslova „flotila“) sehrálo významnou roli v římském dobývání Středomoří, nikdy se však netěšilo takové prestiži jako římské legie. Římané byli po celou svou historii především pozemním národem a spoléhali se částečně na své více námořně zaměřené poddané, jako byli Řekové a Egypťané, aby jim stavěli lodě. Z tohoto důvodu nebylo námořnictvo římským státem nikdy zcela přijato a bylo považováno za poněkud „neřímské“. Ve starověku neměla námořnictva a obchodní flotily logistickou autonomii, kterou mají moderní lodě a flotily, a na rozdíl od moderních námořních sil římské námořnictvo ani v době svého největšího rozkvětu nikdy neexistovalo jako samostatná služba, ale fungovalo jako doplněk k římské armádě. V průběhu první punské války bylo římské námořnictvo masivně rozšířeno a sehrálo zásadní roli v římském vítězství a v konečném získání hegemonie Římské republiky ve Středomoří. V první polovině 2. století př. n. l. Řím zničil Kartágo a podmanil si helénistická království východního Středomoří, čímž získal úplnou kontrolu nad vnitrozemským mořem, které nazývali Mare Nostrum. Římské flotily byly opět významné v 1. století př. n. l. ve válkách proti pirátům a v občanských válkách, které svrhly republiku, jejichž tažení probíhala po celém Středomoří. V roce 31 př. n. l. ukončila velké námořní bitva u Actia občanské války, které vyvrcholily konečným vítězstvím Augusta a založením Římské říše. Během císařského období se Středomoří stalo z velké části mírumilovným „římským jezerem“. V nepřítomnosti námořního nepřítele bylo námořnictvo redukováno většinou na hlídkové, protipirátské a přepravní povinnosti. Zdaleka nejdůležitějším úkolem námořnictva bylo zajistit, aby římské dovozy obilí byly přepravovány a dodávány do hlavního města bez překážek po celém Středomoří. Námořnictvo také obsazovalo a udržovalo lodě na hlavních hraničních řekách, jako jsou Rýn a Dunaj, pro zásobování armády. Na okrajích říše, při nových výbojích nebo stále častěji při obraně proti barbarským invazím se římské flotily stále účastnily otevřených válek. Úpadek říše ve 3. století těžce zasáhl námořnictvo, které bylo redukováno na pouhý stín svého bývalého já, jak co do velikosti, tak co do bojové schopnosti. Vzhledem k tomu, že na pozemních hranicích zdecimované říše docházelo k dalším vlnám Völkerwanderung, mohlo námořnictvo hrát jen druhotnou roli. Na počátku 5. století byly římské hranice prolomeny a na březích západního Středomoří se objevila barbarská království. Jedno z nich, Vandalské království s hlavním městem v Kartágu, vybudovalo vlastní námořnictvo a přepadalo břehy Středomoří, dokonce vyplenilo Řím, zatímco zdecimované římské flotily nebyly schopny klást žádný odpor. Západořímská říše se zhroutila na konci 5. století. Námořnictvo přeživší východořímské říše je známé jako byzantské námořnictvo.
Facebook Twitter