Střední asyrská říše māt Aššur cca 1363 př. n. l.–912 př. n. l.
Přibližná mapa Střední asyrské říše v době její největšího rozkvětu ve 13. století př. n. l.
Hlavní město
Aššur (cca 1363–1233 př. n. l.)
Kar-Tukulti-Ninurta (cca 1233–1207 př. n. l.)
Aššur (cca 1207–912 př. n. l.)
Běžné jazyky
Akkadština
Churritština
Amoritština
Aramejština
Náboženství
Starověké mezopotámské náboženství
Vláda
Monarchie
Významní králové
cca 1363–1328 př. n. l. Aššur-uballit I. (první)
cca 1305–1274 př. n. l. Adad-nirari I.
cca 1273–1244 př. n. l. Šalmaneser I.
cca 1243–1207 př. n. l. Tukulti-Ninurta I.
cca 1191–1179 př. n. l. Ninurta-apal-Ekur
1132–1115 př. n. l. Aššur-reš-iši I.
1114–1076 př. n. l. Tiglatpilesar I.
934–912 př. n. l. Aššur-dan II. (poslední)
Historická éra
Doba bronzová a železná
Nástup Aššur-uballita I. cca 1363 př. n. l.
První období expanze cca 1305–1207 př. n. l.
První období úpadku cca 1206–1115 př. n. l.
Druhé období expanze 1114–1056 př. n. l.
Druhé období úpadku 1055–935 př. n. l.
Smrt Aššur-dana II. 912 př. n. l.
Předchůdce
Stará asyrská říše
Následník
Novobabylonská říše
Dnešní součást
Irák
Sýrie
Turecko
Periodizace starověké Asýrie
Stará asyrská říše cca 2600–2025 př. n. l.
Střední asyrská říše cca 1363–912 př. n. l.
Novobabylonská říše 911–609 př. n. l.
Poimperiální období 609 př. n. l. – cca 240 n. l.
Viz také: Dějiny Asyřanů
Střední asyrská říše byla třetí etapou asyrských dějin, zahrnující historii Asýrie od nástupu Aššur-uballita I. cca 1365 př. n. l. a vzestupu Asýrie jako územního království až po smrt Aššur-dana II. v roce 912 př. n. l.[poznámka 1] Střední asyrská říše byla prvním skutečným obdobím asyrské nadvlády jako říše, přestože asyrští králové existovali možná již od 25. století př. n. l. a od 21. století př. n. l. Asýrie ovládala obchodní kolonie v Anatolii a měla ekonomický a vojenský vliv v jižní Mezopotámii a od konce 19. století př. n. l. byla nedílnou součástí „Říše Šamší-Adada“, někdy nazývané Stará asyrská říše. Přestože říše prošla střídavými obdobími expanze a úpadku, zůstala po celou dobu dominantní mocností Mezopotámie a často i celé západní Asie.
Z hlediska asyrských dějin bylo střední asyrské období charakteristické významným společenským, politickým a náboženským vývojem, včetně rostoucího významu jak asyrského krále, tak asyrského národního božstva Aššura.
Střední asyrská říše byla založena prostřednictvím Aššuru, městského státu, který také ovládal obchodní kolonie po většinu předchozího staroasýrského období, a okolní území dosáhla nezávislosti na sporadické nadvládě království Mitanni. Za Aššur-uballita se Asýrie začala rozšiřovat a prosazovat své místo jako jedna z velmocí starověkého Blízkého východu. Tato touha se hlavně naplnila úsilím králů Adad-nirari I. (vládl cca 1305–1274 př. n. l.), Šalmanesera I. (vládl cca 1273–1244 př. n. l.) a Tukulti-Ninurty I. (vládl cca 1243–1207 př. n. l.), za nichž se Asýrie rozšířila a stala se dominantní mocností v Mezopotámii a na Blízkém východě, zastínila rivaly jako Chetité, Egypťany, Churrity, Mitanni, Elamité a jejich mezopotámské Babylóňany. Vláda Tukulti-Ninurty I. znamenala vrchol Střední asyrské říše a zahrnovala podmanění Babylónie a založení nového hlavního města Kar-Tukulti-Ninurta, které bylo však po jeho smrti opuštěno.
Přestože Asýrie zůstala do značné míry nedotčena přímými účinky kolapsu pozdní doby bronzové na konci 13. a počátku 12. století př. n. l., Střední asyrská říše začala od poloviny do konce 11. století př. n. l. procházet významným obdobím úpadku. Zavraždění Tukulti-Ninurty I. cca 1207 př. n. l. vedlo k dynastickému konfliktu a významnému, ale dočasnému poklesu asyrské moci. Dokonce i během svého období úpadku pokračovali střední asyrští králové v asertivní geopolitice a vojenství; jak Aššur-dan I. (vládl cca 1178–1133 př. n. l.), tak Aššur-reš-iši I. (vládl 1132–1115 př. n. l.) vedli tažení proti Babylónii. Za vlády syna a nástupce Aššur-reš-išiho I., Tiglatpilesara I. (vládl 1114–1076 př. n. l.), zažila Střední asyrská říše období oživení díky rozsáhlým tažením a dobytím. Tiglatpilesarovy armády pochodovaly tak daleko od asyrského srdce jako Středozemní moře, Kavkaz a Arabský poloostrov. Přestože byly dobytá a nově dobytá území po určitou dobu držena, říše zažila po smrti Tiglatpilesarova syna Aššur-bela-kaly (vládl 1073–1056 př. n. l.) druhé a katastrofálnější období úpadku, které vedlo ke ztrátě většiny území říše mimo její srdce, částečně kvůli invazím aramejských kmenů.
Asyrský úpadek se začal znovu obracet za vlády Aššur-dana II. (vládl 934–912 př. n. l.), který rozsáhle bojoval v periferních oblastech asyrského srdce. Úspěchy Aššur-dana II. a jeho bezprostředních nástupců v obnovení asyrské vlády nad bývalými zeměmi říše a časem daleko za nimi používají moderní historici k označení přechodu ze Střední asyrské říše na následující Novobabylonskou říši.
Teologicky střední asyrské období znamenalo důležité změny v roli Aššura. Aššur, který původně vznikl jako zbožštěná personifikace samotného města Aššur někdy o několik století dříve ve starém asyrském období, byl ve středním asyrském období ztotožněn se starým sumerským vůdcem panteonu, Enlilem, a v důsledku asyrského expanzionismu a válčení se změnil z primárně zemědělského boha na vojenského. Přechod Asýrie z městského státu na říši měl také důležité správní a politické důsledky. Zatímco asyrští vládci staroasýrského období vládli s titulem iššiak („guvernér“) společně s městským shromážděním složeným z vlivných osobností z Aššuru, střední asyrští králové byli autokratičtí vládci, kteří používali titul šar („král“) a usilovali o stejné postavení jako monarchové jiných říší. Přechod na říši také vedl k rozvoji různých nezbytných systémů, jako je sofistikovaná silniční síť, různá správní rozdělení území a složitá síť královských správců a úředníků.