Německá, italská a bulharská okupace Řecka
Tři okupační zóny
Italská
Německá
Anexovaná Bulharskem
Italská zóna byla v září 1943 převzata Němci.
1941
Němečtí vojáci vyvěšují německou válečnou vlajku nad Akropolí. Vlajku později sundali Manolis Glezos a Apostolos Santas v jednom z prvních aktů odporu.
1944
Premiér Georgios Papandreou a další na Akropoli po osvobození od nacistů
Okupace Řecka mocnostmi Osy (řecky: Η Κατοχή, romanizováno: I Katochi, doslova „okupace“) začala v dubnu 1941 poté, co nacistické Německo napadlo Království Řecko, aby pomohlo svému spojenci Itálii v probíhající válce, která začala v říjnu 1940. Po dobytí Kréty byla celá Řecko okupováno od června 1941. Okupace pevniny trvala do doby, než se Německo a jeho spojenec Bulharsko stáhly pod tlakem Spojenců počátkem října 1944, přičemž Kréta a některé další egejské ostrovy byly předány Spojencům německými posádkami v květnu a červnu 1945 po skončení druhé světové války v Evropě.
Fašistická Itálie původně vyhlásila válku a napadla Řecko v říjnu 1940, ale byla řeckou armádou zatlačena zpět do sousední Albánie, která byla v té době italským protektorátem. Nacistické Německo zasáhlo na straně svého spojence v jižní Evropě. Zatímco většina řecké armády se nacházela na albánské frontě, aby se bránila italským protiútokům, od dubna do června 1941 probíhala rychlá německá blesková válka, která vyústila v porážku a okupaci Řecka. Řecká vláda odešla do exilu a na jejím místě byla vytvořena kolaborantská vláda Osy. Řecké území bylo rozděleno do okupačních zón spravovaných mocnostmi Osy, přičemž Němci sami spravovali nejdůležitější oblasti země, včetně Athén, Soluně a strategických egejských ostrovů. Ostatní regiony země byly spravovány Německými partnery, Itálií a Bulharskem.
Okupace snížila řeckou ekonomiku a přinesla těžkosti řeckému civilnímu obyvatelstvu. Velká část řecké ekonomické kapacity byla zničena, včetně 80 % průmyslu, 28 % infrastruktury (přístavy, silnice a železnice), 90 % mostů a 25 % lesů a dalších přírodních zdrojů. Spolu se ztrátou ekonomické kapacity zemřelo v důsledku okupace odhadem 7–11 % řeckého civilního obyvatelstva. V Athénách zemřelo 40 000 civilistů hlady a další desítky tisíc zemřely na odvetná opatření nacistů a jejich kolaborantů. Židovská populace v Řecku byla téměř vyhlazena. Z její předválečné populace 75–77 000 přežilo asi 11–12 000, často tím, že se přidali k odboji nebo byli skryti. Většina těch, kteří zemřeli, byla deportována do Osvětimi, zatímco ti, kteří byli pod bulharskou okupací v Thrákii, byli posláni do Treblinky. Italové nedeportovali Židy žijící na území, které ovládali, ale když je od nich převzali Němci, byli deportováni i Židé tam žijící.
Během této okupace vznikl řecký odboj. Tyto odbojové skupiny podnikaly partyzánské útoky proti okupačním mocnostem, bojovaly proti kolaborantským bezpečnostním praporům a vytvářely špionážní sítě. Koncem roku 1943 se odbojové skupiny začaly vzájemně bojovat. Na konci okupace pevniny v říjnu 1944 bylo Řecko ve stavu politické polarizace, která brzy vedla k vypuknutí řecké občanské války. Následující občanská válka dala příležitost mnoha prominentním nacistickým kolaborantům uniknout trestu kvůli jejich antikomunismu a nakonec vládnout poválečnému Řecku po komunistické porážce. Řecký odboj zabil 21 087 vojáků Osy (17 536 Němců, 2 739 Italů, 1 532 Bulharů) a zajal 6 463 (2 102 Němců, 2 109 Italů, 2 252 Bulharů), ve srovnání se smrtí 20 650 řeckých partyzánů a neznámým počtem zajatých.