Makedonie (řecky: Μακεδονία) byla provincií starověkého Říma, která zahrnovala území bývalého Antigonovského království Makedonie, které bylo dobyto Římskou republikou v roce 168 př. n. l. na konci třetí makedonské války. Provincie byla vytvořena v roce 146 př. n. l., poté, co římský generál Quintus Caecilius Metellus porazil Andriska Makedonského, posledního samozvaného krále Makedonie ve čtvrté makedonské válce. Provincie zahrnovala bývalé království Makedonie a navíc Epirus, Thesálii a části Illyrie, Paionie a Thrákie. V období republiky měla provincie velký vojenský význam, protože byla hlavní baštou chránící egejský region před útoky ze severu. Via Egnatia, která protínala provincii ze západu na východ, měla velký strategický význam a poskytovala hlavní pozemní spojení mezi Římem a jeho doménami ve východním Středomoří. V tomto období byly téměř neustálé kampaně proti Dardanům a Skordiskům na severu a Thrákům na východě. V prvním století př. n. l. se provincie teoreticky rozšiřovala až k Dunaji. Makedonie byla ústředním dějištěm několika tažení občanských válek na konci republiky, včetně bitev u Farsalu a Filipp. Za druhého triumvirátu spadala do sféry Marca Antonia. V tomto období bylo v Makedonii založeno několik důležitých římských vojenských kolonií. Poté, co se provincie dostala pod kontrolu Augusta po bitvě u Actia v roce 30 př. n. l., byly severní části odděleny jako provincie Moesie, Dalmácie a Panonie, což znamenalo, že provincie ztratila velkou část své vojenské role při obraně dunajské hranice, ale zůstala důležitá pro zásobovací účely a jako zdroj vojenské síly. Až do roku 15 n. l. a znovu po roce 44 n. l. byla Makedonie senátorskou provincií spravovanou prokonzulem. Během císařského období byla Makedonie prosperující oblast s několika prosperujícími městy, zejména Soluní a Filipy. Tyto komunity byly organizovány podobným způsobem jako ostatní města Římské říše a byly do značné míry samosprávné. Řečtina byla hlavním jazykem regionu, ale latina se používala pro oficiální účely a v římských koloniích. V polovině prvního století n. l. existovaly v provincii početné křesťanské komunity. V pozdní antice byla provincie rozdělena na několik menších jednotek, ale staré provinční hlavní město Soluně se stalo regionálním centrem pro balkánský region a bylo krátce císařským hlavním městem za Licinia. Provinční systém postupně zanikl, dokud nebyl v polovině sedmého století n. l. úplně nahrazen systémem témat, ale region zůstal součástí Východořímské říše až do konce čtrnáctého století.
Facebook Twitter