Armády království Makedonie za vlády Filipa II. a Alexandra Velikého Makedonská armáda byla jednou z nejsilnějších vojenských sil starověku. Vytvořil ji a posílil král Filip II. Makedonský; dříve byla makedonská armáda v řecké politice bezvýznamná a Makedonie byla považována za druhořadou mocnost. Filip II. přijal a zdokonalil nejnovější inovace ve výzbroji a taktice a vytvořil jedinečně flexibilní a účinnou armádu. Tím, že zavedl vojenskou službu jako plnohodnotné zaměstnání, mohl Filip své muže pravidelně cvičit a zajišťovat tak jednotu a soudržnost ve svých řadách. Za pozoruhodně krátkou dobu to vedlo ke vzniku jednoho z nejlepších válečných nástrojů starověkého světa. Mezi vylepšení patřily nejnovější změny v rozmístění tradiční řecké falangy provedené muži, jako byli Epaminondas z Théb a Iphikratés z Athén. Filip II. vylepšil tyto vojenské postupy tím, že využil jak Epaminondovu hlubší falangu, tak Iphikratovu kombinaci delšího kopí a menšího a lehčího štítu. Makedonský král však také inovoval – zavedl používání mnohem delšího kopí, dvouhrotého píšťaly. Makedonské kopí, sarissa, poskytlo svému uživateli mnoho výhod jak v útoku, tak v obraně. Poprvé v řeckém válečnictví se jízda stala rozhodující zbraní v bitvě. Makedonská armáda zdokonalila koordinaci různých typů jednotek – raný příklad kombinované taktiky – těžká pěchota falangy, lehká pěchota, lučištníci, lehká a těžká jízda a obléhací stroje byly všechny nasazeny do boje, přičemž každý typ jednotek byl využit ke své vlastní výhodě a vytvořil synergii vzájemné podpory. Nová makedonská armáda byla amalgámem různých sil – Makedonci a další Řekové (zejména thesalští jezdectví) a široká škála z různých koutů Egejského moře a dále byla Filipem zaměstnána. V roce 336 př. n. l. pocházela více než polovina armády pro jeho plánovanou invazi do perské říše Achaemenovců z oblastí mimo hranice Makedonie – ze všech koutů řeckého světa a blízkých thráckých kmenů, jako byli Odrysové, Paionové a Thrákové. Po Filipově předčasné smrtí jeho nástupce Alexandr Veliký použil armádu k dobytí říše Achaemenovců. V důsledku nerovnoměrného přežití rukopisů bylo ztracena většina primárních historických pramenů z tohoto období. Následkem toho se vědecká práce z velké části opírá o díla Diodóra Siculského a Arriána a o neúplné spisy Curtia Rufa, z nichž všichni žili o staletí déle než události, které popisují.
Facebook Twitter