Hlavní epochy západní klasické hudby
Raná hudba
Středověk (přibližně 500–1400)
Přechod k renesanci
Renesance
Přibližně 1400–1600
Přechod k baroku
Baroko
Přibližně 1600–1750
Přechod ke klasicismu
Klasicismus
Přibližně 1730–1820
Přechod k romantismu
Romantismus
Přibližně 1800–1910
Přechod k modernismu
Modernismus (20. a 21. století)
Přibližně 1890–1975
Impresionismus
Expresionismus
Neoklasicismus
Současnost (od přibližně 1950)
Klasicismus
Klasicismus je období klasické hudby zhruba mezi lety 1750 a 1820. Spadá mezi baroko a romantismus.
Klasická hudba má oproti baroku lehčí a jasnější strukturu, ale používá rozmanitější hudební formy, tedy rytmus a uspořádání skladby. Je převážně homofonní, využívá jasnou melodii doprovázenou podřízenými akordy. Kontrapunkt však nebyl zcela opuštěn, zejména v duchovní vokální hudbě a později v období i ve světské instrumentální hudbě. Používá také styl galant, který klade důraz na lehkost a eleganci místo barokní důstojnosti a majestátnosti.
Rozmanitost a kontrast v rámci skladby se staly výraznějšími než dříve a orchestr se zvětšil, rozšířil a zesílil. Hlavním klávesovým nástrojem se místo cembala stal klavír (nebo fortepiano). Na rozdíl od cembala, které trhá struny brky, klavír udeří na struny kladívky potaženými kůží, když jsou stisknuty klávesy. To umožňuje hráči hrát hlasitěji nebo tišeji (odtud původní název "fortepiano", doslova "hlasité tiché") a hrát s větším výrazem. Naopak síla, s jakou hráč stiskne klávesy cembala, zvuk nezmění.
Instrumentální hudba byla v období klasicismu považována za důležitou. Hlavními druhy instrumentální hudby byly sonáta, trio, smyčcový kvartet, kvintet, symfonie (provedená orchestrem) a sólový koncert, který představoval virtuózního sólového hráče hrajícího sólové dílo na housle, klavír, flétnu nebo jiný nástroj doprovázený orchestrem.
Důležitá byla také vokální hudba, jako jsou písně pro zpěváka a klavír (zejména dílo Schuberta), sborová díla a opera (inscenované dramatické dílo pro zpěváky a orchestr).
Nejznámějšími skladateli z tohoto období jsou Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven a Franz Schubert; dalšími jmény z tohoto období jsou: Carl Philipp Emanuel Bach, Johann Christian Bach, Luigi Boccherini, Domenico Cimarosa, Joseph Martin Kraus, Muzio Clementi, Christoph Willibald Gluck, Carl Ditters von Dittersdorf, André Grétry, Pierre-Alexandre Monsigny, Leopold Mozart, Michael Haydn, Giovanni Paisiello, Johann Baptist Wanhal, François-André Danican Philidor, Niccolò Piccinni, Antonio Salieri, Etienne Nicolas Mehul, Georg Christoph Wagenseil, Georg Matthias Monn, Johann Gottlieb Graun, Carl Heinrich Graun, Franz Benda, Georg Anton Benda, Johann Georg Albrechtsberger, Mauro Giuliani, Christian Cannabich a Chevalier de Saint-Georges.
Beethoven je považován buď za romantického skladatele, nebo za skladatele období klasicismu, který byl součástí přechodu k romantismu. Schubert je také přechodovou postavou, stejně jako Johann Nepomuk Hummel, Luigi Cherubini, Gaspare Spontini, Gioachino Rossini, Carl Maria von Weber, Jan Ladislav Dussek a Niccolò Paganini.
Toto období se někdy označuje jako éra vídeňského klasicismu (německy: Wiener Klassik), protože Gluck, Haydn, Salieri, Mozart, Beethoven a Schubert všichni působili ve Vídni.