Větvová teorie je církevní tvrzení, že Jedna, svatá, katolická a apoštolská církev zahrnuje různé křesťanské denominace, ať už jsou ve formálním společenství, nebo ne. Tato teorie je často začleňována do protestantské představy o neviditelné struktuře křesťanské církve, která je spojuje. Anglikánští zastánci anglo-katolického církevnictví, kteří tuto teorii podporují, zahrnují jako větve pouze římskokatolickou, východní pravoslavnou, orientální pravoslavnou, skandinávskou luteránskou, starokatolickou, moravskou, perskou a anglikánskou církev. [1] Na druhé straně většina anglikánů, včetně těch s nízkým, širokým a vysokým církevním zaměřením, "následovala hlavní kontinentální reformátory v jejich učení o pravé církvi, identifikovatelné autentickou službou slova a svátosti, v jejich odmítnutí papežské jurisdikce a v jejich spojenectví s civilní autoritou ('magistrátem')". [2] Anglikánská církev se historicky považovala za "protestantskou a reformovanou" a uznala za pravé církve kontinentální reformované církve, které se účastnily Dortrechtské synody v letech 1618-1619. [2] Jako takoví vstoupili anglikáni do plného společenství s tělesy, jako jsou členské církve Porvoovského společenství a Mar Thoma Syrská církev. V některých zemích se anglikáni sloučili s metodisty, presbyteriány a luterány a vytvořili sjednocené protestantské církve, jako je Církev Severní Indie, Církev Pákistánu, Církev Jižní Indie a Církev Bangladéše; tyto církve se samy identifikují jako "anglikánské" a jsou součástí anglikánského společenství. [2] Jiní protestantští křesťané, včetně evangelických anglikánů, obecně odmítají anglo-katolickou verzi větvové teorie a zastávají teorii, ve které křesťanská církev "nemá viditelnou jednotu", ale obsahuje četné denominace, které jsou "neviditelně propojeny". [3] Fortescue uvádí, že "tato teorie je běžná mezi všemi protestantskými tělesy, i když každé obecně tvrdí, že je nejčistší větví". [3] Pro anglikány evangelického církevního zaměření je pojem apoštolské kontinuity chápán jako "věrnost učení apoštolů, jak je uvedeno v Písmu, spíše než v historických nebo institucionálních pojmech", a proto se zaměřují na "evangelium a prostředky, kterými je hlásáno, artikulováno a posilováno - jmenovitě služebníky slova a svátosti". [4] Při výkladu větvové teorie teolog Paul Evdokimov uvádí, že někteří považují každou odlišnou křesťanskou tradici za něco, co přispívá něčím zvláštním k celému křesťanstvu: slavná "větvová teorie", podle níž každá církevní tradice vlastní jen část pravdy, takže pravá církev vznikne teprve tehdy, až se všechny spojí; taková víra povzbuzuje "církve", aby pokračovaly tak, jak jsou, a utvrzuje je v jejich rozdrobeném stavu, a konečným výsledkem je křesťanství bez církve. Každá církev ve své výraznější podobě zobrazuje podle svého vlastního ducha zvláštní verzi jedinečného zjevení. Tak je například římské křesťanství charakterizováno synovskou láskou a poslušností vůči otcovské autoritě hypostazované v první osobě Trojice: Církev je zde proto, aby učila a poslouchala. Pro reformované církve je životně důležitá svátostná úcta ke Slovu; je povinností církve naslouchat a reformovat se. Pravoslavní si cení svobody Božích dětí, která rozkvétá v liturgickém společenství, zatímco církev opěvuje Boží lásku k lidské rase. [5]
Facebook Twitter