Jidiš (ייִדיש , יידיש , אידיש nebo יודישע , yidish / idish, výslovnost [ˈ(j)ɪdɪʃ]), někdy též jidiština, je západoevropský germánský jazyk, historicky mluvený aškenázskými Židy. Vznikl v 9. století v centrální Evropě a poskytoval rodící se aškenázské komunitě hovorový jazyk založený na horní němčině, který splynul s mnoha prvky převzatými z hebrejštiny (zejména mišnajské) a do určité míry i z aramejštiny. Většina dialektů jidiš obsahuje prvky slovanských jazyků a slovní zásoba obsahuje stopy románských jazyků. Jidiš se tradičně píše hebrejskou abecedou; existují však varianty, včetně standardizované pravopisné normy JIVO, která používá latinskou abecedu. Před druhou světovou válkou dosáhl počet mluvčích jidiš svého vrcholu, kdy jím mluvilo 11 milionů lidí, přičemž počet mluvčích ve Spojených státech a Kanadě tehdy činil 150 000. Osmdesát pět procent z přibližně šesti milionů Židů, kteří byli zavražděni v holokaustu, byli mluvčí jidiš, což vedlo k masivnímu poklesu používání tohoto jazyka. Asimilace po druhé světové válce a alija (imigrace do Izraele) dále snížily používání jidiš mezi přeživšími, kteří se v Izraeli přizpůsobili hebrejštině. V chasidských komunitách se však počet mluvčích jidiš zvyšuje. V roce 2014 uvedl JIVO, že "většina lidí, kteří mluví jidiš v každodenním životě, jsou chasidé a další haredim", jejichž počet byl tehdy odhadován na 500 000 až 1 milion. Odhad Rutgers University z roku 2021 uvádí, že v Americe žije 250 000 mluvčích, v Izraeli 250 000 mluvčích a ve zbytku světa 100 000 mluvčích (celkem tedy 600 000). Nejstarší dochované odkazy na jidiš pocházejí z 12. století a jazyk je nazýván לשון־אַשכּנז (lošn-aškenaz, "jazyk Aškenázu") nebo טײַטש (tajč), variantou tiutsch, což je dobový název pro středohorní němčinu. V hovorové řeči se jazyku někdy říká מאַמע־לשון (mame-lošn, doslova "mateřský jazyk"), což ho odlišuje od לשון־קודש (lošn koydeš, "svatý jazyk"), což znamená hebrejština a aramejština. Termín "jidiš", zkráceně z jidiš tajč ("židovská němčina"), se nejčastěji používaným označením v literatuře nestal až do 18. století. Na konci 19. a na počátku 20. století se jazyk běžněji nazýval "židovský", zejména v nežidovských kontextech, ale dnes je opět nejběžnějším označením "jidiš". Moderní jidiš má dvě hlavní formy: východní a západní. Východní jidiš je dnes mnohem rozšířenější. Zahrnuje jihovýchodní (ukrajinsko-rumunské), středovýchodní (polsko-haličsko-východomaďarské) a severovýchodní (litevsko-běloruské) dialekty. Východní jidiš se od západního liší jak svou mnohem větší velikostí, tak rozsáhlým zahrnutím slov slovanského původu. Západní jidiš se dělí na jihozápadní (švýcarsko-alsasko-jihoněmecké), středozápadní (středoněmecké) a severozápadní (nizozemské-severoněmecké) dialekty. Jidiš se používá v řadě haredi židovských komunit po celém světě; je prvním jazykem v domácnosti, ve škole a v mnoha společenských prostředích mezi mnoha haredi Židy a používá se ve většině chasidských ješiv. Termín "jidiš" se používá také v přídavném smyslu, synonymně s "aškenázský židovský", k označení atributů jidiškejt ("aškenázská kultura"; například jidišská kuchyně a "jidišská hudba" - klezmer).
Facebook Twitter