Židovská diaspora (hebrejsky: תְּפוּצָה, romanizováno: təfūṣā) nebo vyhnanství (hebrejsky: גָּלוּת gālūṯ; jidiš: golus)[pozn. 1] je biblické rozptýlení Izraelitů nebo Židů z jejich starověké vlasti (Země izraelské) a jejich následné usídlení v jiných částech světa. [3] [4] Z hlediska hebrejské Bible označuje pojem „vyhnanství“ osud Izraelitů, kteří byli odvedeni do vyhnanství z Izraelského království během 8. století př. n. l., a Judovců z Judského království, kteří byli odvedeni do vyhnanství během 6. století př. n. l. Během vyhnanství se Judovci stali známými jako „Židé“ (יְהוּדִים nebo Yehudim), přičemž „Mordechaj Žid“ z knihy Ester je první biblická zmínka o tomto termínu. Prvním vyhnanstvím bylo asyrské vyhnanství, vyhnání z Izraelského království (Samárie), které zahájil Tiglatpilesar III. Asyrský v roce 733 př. n. l. Tento proces dokončil Sargon II. zničením království v roce 722 př. n. l., čímž ukončil tříleté obléhání Samárie zahájené Salmanasarem V. Dalším zážitkem z vyhnanství bylo babylonské zajetí, při němž byly části obyvatelstva Judského království deportovány v letech 597 př. n. l. a znovu v roce 586 př. n. l. Novobabylonskou říší pod vládou Nebukadnesara II. Židovská diaspora existovala několik století před pádem Druhého chrámu a jejich pobyt v jiných zemích většinou nebyl výsledkem nuceného vysídlení. [5] Před polovinou 1. století n. l. existovaly kromě Judeje, Sýrie a Babylonie velké židovské komunity v římských provinciích Egypt, Kréta a Kyrenaika a v samotném Římě; [6] po obléhání Jeruzaléma v roce 63 př. n. l., kdy se hasmoneovské království stalo protektorátem Říma, emigrace zesílila. V roce 6 n. l. byl tento region zorganizován jako římská provincie Judea. Judské obyvatelstvo se vzbouřilo proti Římské říši v roce 66 n. l. v první židovské válce, která vyvrcholila zničením Jeruzaléma v roce 70 n. l. Během obléhání Římané zničili Druhý chrám a většinu Jeruzaléma. Tento přelomový okamžik, odstranění symbolického centra judaismu a židovské identity, přiměl mnoho Židů k formulaci nové sebedefinice a přizpůsobení své existence vyhlídce na neurčité období vysídlení. [7] V roce 132 n. l. vedl Bar Kochba povstání proti Hadriánovi, vzpouru spojenou s přejmenováním Jeruzaléma na Aelii Capitolinu. Po čtyřech letech ničivé války bylo povstání potlačeno a Židům byl zakázán přístup do Jeruzaléma. Ve středověku se Židé kvůli rostoucí migraci a přesídlení rozdělili do odlišných regionálních skupin, které jsou dnes obecně označovány podle dvou primárních geografických seskupení: Aškenázové ze severní a východní Evropy a sefardští Židé z Iberského poloostrova (Španělska a Portugalska), severní Afriky a Středního východu. Tyto skupiny mají paralelní historie sdílející mnoho kulturních podobností, stejně jako řadu masakrů, pronásledování a vyhnání, jako například vyhnání z Anglie v roce 1290, vyhnání ze Španělska v roce 1492 a vyhnání z arabských zemí v letech 1948–1973. Ačkoli obě větve zahrnují mnoho jedinečných etnokulturních praktik a mají vazby na své místní hostitelské populace (jako jsou středoevropané pro aškenázy a hispánci a arabové pro sefardy), jejich společné náboženství a původ, stejně jako jejich nepřetržitá komunikace a přesuny obyvatelstva, byly odpovědné za jednotný pocit kulturní a náboženské židovské identity mezi sefardy a aškenázy od pozdního římského období až po současnost.
Facebook Twitter