Kultivace buněk nebo tkáňová kultura je proces, při kterém se buňky pěstují za kontrolovaných podmínek, obecně mimo jejich přirozené prostředí. Termín „tkáňová kultura“ zavedl Američan Montrose Thomas Burrows. [1] Tato technika se také nazývá mikromnožení. Poté, co byly buňky zájmu izolovány z živé tkáně, mohou být následně udržovány za pečlivě kontrolovaných podmínek. Musí být uchovávány při tělesné teplotě (37 °C) v inkubátoru. [2] Tyto podmínky se liší pro každý typ buňky, ale obecně se skládají z vhodné nádoby se substrátem nebo bohatým médiem, které dodává základní živiny (aminokyseliny, sacharidy, vitamíny, minerály), růstové faktory, hormony a plyny (CO2, O2) a reguluje fyzikálně-chemické prostředí (pH pufr, osmotický tlak, teplota). Většina buněk vyžaduje povrch nebo umělý substrát k vytvoření adherentní kultury jako monolayer (jedna buňka tlustá), zatímco jiné mohou být pěstovány volně plovoucí v médiu jako suspenzní kultura. [3] To je obvykle usnadněno pomocí kapalného, polotuhého nebo pevného růstového média, jako je bujón nebo agar. Tkáňová kultura se běžně týká kultivace živočišných buněk a tkání, přičemž pro rostliny se používá konkrétnější termín rostlinná tkáňová kultura. Životnost většiny buněk je geneticky určena, ale některé buňky tkáňových kultur byly „transformovány“ na nesmrtelné buňky, které se budou rozmnožovat donekonečna, pokud budou zajištěny optimální podmínky. V praxi se nyní termín „kultivace buněk“ vztahuje na kultivaci buněk odvozených z mnohobuněčných eukaryont, zejména živočišných buněk, na rozdíl od jiných typů kultur, které také pěstují buňky, jako je rostlinná tkáňová kultura, houbová kultura a mikrobiologická kultura (mikrobů). Historický vývoj a metody kultivace buněk úzce souvisejí s metodami tkáňové kultury a organové kultury. Souvisí s tím i virová kultura, kde buňky slouží jako hostitelé pro viry. Laboratorní technika udržování živých buněčných linií (populace buněk pocházejících z jedné buňky a obsahujících stejnou genetickou výbavu) oddělených od jejich původního zdroje tkáně se stala robustnější v polovině 20. století. [4] [5]
Facebook Twitter