Meridián v astronomii V astronomii je meridián velká kružnice procházející nebeskými póly a také zenitem a nadirem místa pozorování. Obsahuje tedy také severní a jižní body na horizontu a je kolmá k nebeskému rovníku a horizontu. Meridiány, nebeské i zeměpisné, jsou určeny svazkem rovin procházejících osou rotace Země. Pro místo, které není na zeměpisném pólu, existuje v tomto osovém svazku jedinečná rovina meridiánu procházející tímto místem. Průsečík této roviny se zemským povrchem je zeměpisný meridián a průsečík roviny s nebeskou sférou je nebeský meridián pro dané místo a čas. Existuje několik způsobů, jak rozdělit meridián na polokruhy. V horizontálním souřadnicovém systému je meridián pozorovatele rozdělen na poloviny zakončené severním a jižním bodem horizontu. Horní meridián pozorovatele se táhne od nebeského pólu, prochází zenitem a dotýká se opačného pólu, zatímco dolní meridián prochází nadirem a dotýká se obou pólů na opačných koncích. Jiným způsobem je meridián rozdělen na místní meridián, polokruh, který obsahuje zenit pozorovatele a severní a jižní body jeho horizontu, a opačný polokruh, který obsahuje nadir a severní a jižní body jeho horizontu. Během každého daného (hvězdného) dne/noci se bude nebeský objekt jevit, že se vznáší přes horní meridián pozorovatele, nebo jím prochází, protože Země se otáčí, protože meridián je fixován k místnímu horizontu. Při kulminaci se objekt dotkne horního meridiánu a dosáhne svého nejvyššího bodu na obloze. Rektascenze objektu a místní hvězdný čas lze použít k určení času jeho kulminace (viz hodinový úhel). Termín meridián pochází z latinského meridies, což znamená jak „poledne“, tak „jih“, protože se nebeský rovník jeví jako nakloněný směrem na jih od severní polokoule.
Facebook Twitter