Sanskrit (sanskrt - संस्कृत, sanskrtm - संस्कृतम्) je klasický jazyk patřící do indoárijské větve indoevropských jazyků. Vznikl v jižní Asii poté, co se jeho předchůdci rozšířili z severozápadu v pozdní době bronzové. Sanskrit je posvátný jazyk hinduismu, jazyk klasické hinduistické filozofie a historických textů buddhismu a džinismu. Byl kontaktním jazykem ve starověké a středověké jižní Asii a po přenosu hinduistické a buddhistické kultury do jihovýchodní Asie, východní Asie a střední Asie v raném středověku se stal jazykem náboženství a vysoké kultury a politických elit v některých z těchto regionů. V důsledku toho měl sanskrt trvalý vliv na jazyky jižní Asie, jihovýchodní Asie a východní Asie, zejména na jejich formální a naučnou slovní zásobu. Sanskrit obecně označuje několik staroindických jazykových variet. Nejarchaičtější z nich je védský sanskrt nalezený v Rgvédě, sbírce 1028 hymnů složených mezi lety 1500 př. n. l. a 1200 př. n. l. indoárijskými kmeny migrujícími na východ z toho, co je dnes Afghánistán, přes severní Pákistán do severozápadní Indie. Védský sanskrt interagoval s již existujícími starověkými jazyky subkontinentu a absorboval názvy nově nalezených rostlin a živočichů; navíc starověké drávidské jazyky ovlivnily sanskrtskou fonologii a syntaxi. Sanskrit se může také úžeji vztahovat na klasický sanskrt, rafinovanou a standardizovanou gramatickou formu, která vznikla v polovině 1. tisíciletí př. n. l. a byla kodifikována v nejkomplexnější ze starověkých gramatik, Aštadhjají („Osm kapitol“) od Pániniho. Největší dramatik v sanskrtu, Kálidása, psal v klasickém sanskrtu a základy moderní aritmetiky byly poprvé popsány v klasickém sanskrtu. Obě hlavní sanskrtské eposy, Mahábhárata a Rámajána, byly však napsány v řadě ústních vypravěčských rejstříků zvaných epický sanskrt, který se používal v severní Indii mezi lety 400 př. n. l. a 300 n. l. a zhruba současně s klasickým sanskrtem. V následujících stoletích se sanskrt stal tradičním, přestal se učit jako první jazyk a nakonec přestal existovat jako živý jazyk. Hymny Rgvédy jsou pozoruhodně podobné nejstarším básním íránské a řecké jazykové rodiny, Gáthám staré avestské a Iliadě Homéra. Protože Rgvéda byla ústně předávána metodami zapamatování mimořádné složitosti, přísnosti a věrnosti, jako jediný text bez variantních čtení, její zachovaná archaická syntaxe a morfologie jsou zásadní důležitosti při rekonstrukci společného předkového jazyka protoindoevropštiny. Sanskrit nemá doložené vlastní písmo: od přelomu 1. tisíciletí n. l. se píše různými bráhmanskými písmy a v moderní době nejčastěji dévanágarí. Postavení, funkce a místo sanskrtu v indickém kulturním dědictví jsou uznány jeho zařazením do osmého dodatku k ústavě Indie. Nicméně navzdory pokusům o oživení má sanskrt v Indii jen málo rodilých mluvčích. V každém z posledních desetiletých sčítání lidu v Indii uvedlo několik tisíc občanů, že jejich mateřským jazykem je sanskrt, ale čísla jsou považována za vyjádření touhy po prestiži jazyka. Sanskrit se vyučuje v tradičních gurukulách od starověku; dnes se široce vyučuje na úrovni středních škol. Nejstarší sanskrtská vysoká škola je Benares Sanskrit College založená v roce 1791 během vlády Východoindické společnosti. Sanskrit se nadále široce používá jako obřadní a rituální jazyk v hinduistických a buddhistických hymnech a zpěvech.
Facebook Twitter