Počítačový terminál je elektronické nebo elektromechanické hardwarové zařízení, které lze použít k zadávání dat do počítače nebo výpočetního systému a k přepisování dat z počítače nebo výpočetního systému. [1] Dálnopis byl příkladem raného terminálu s tvrdou kopií [3] a o několik desetiletí předcházel použití počítačové obrazovky. Počínaje polovinou 70. let 20. století se s přístroji jako Sphere 1, Sol-20 a Apple I začaly terminálové obvody integrovat do osobních a pracovních stanic počítačových systémů, přičemž počítač zajišťoval generování znaků a někdy výstup na základní CRT displej, jako je spotřebitelská televize. Rané terminály byly levné přístroje, ale ve srovnání s děrnými štítky nebo papírovou páskou pro vstup byly velmi pomalé; s nástupem systémů sdílení času terminály pomalu vytlačily tyto starší formy interakce z průmyslu. Související vývoj byl zlepšení technologie terminálů a zavedení levných video displejů. Funkce terminálu se obvykle omezuje na přepis a vstup dat; zařízení se značnou lokální programovatelnou schopností zpracování dat může být nazýváno „chytrý terminál“ nebo „tlustý klient“. Terminál, který je závislý na hostitelském počítači pro svou výpočetní sílu, se nazývá „hloupý terminál“ [4] nebo „tenký klient“. [5] [6] V éře sériových terminálů (RS-232) existovalo konfliktní použití termínu „chytrý terminál“ jako hloupého terminálu bez lokálního výpočetního výkonu přístupného uživateli, ale s obzvláště bohatou sadou řídicích kódů pro manipulaci s displejem; tento konflikt nebyl vyřešen předtím, než se hardwarové sériové terminály staly zastaralými. Osobní počítač může spouštět software emulátoru terminálu, který replikuje funkce reálného terminálu, někdy umožňuje současné používání lokálních programů a přístup ke vzdálenému hostitelskému systému terminálu, ať už přes přímé sériové připojení nebo přes síť pomocí např. SSH.
Facebook Twitter